10.kapitola- vyptávání 2.část

18. srpna 2012 v 15:40 |  Stmívání

Edward měl samozřejmě pravdu. Když jsem vstoupila do třídy před trigonometrií, Jessica už seděla na svém místě v zadní řadě a málem nadskakovala vzrušením. Váhavě jsem si šla sednout vedle ní ve snaze přesvědčit sebe samu, že bude lepší mít to za sebou co nejdřív.

"Pověz mi všechno!" poručila, ještě než jsem dosedla.

"Co chceš vědět?" vytáčela jsem se.

"Co se stalo včera večer?"

"Koupil mi večeři a pak mě dovezl domů."

Zírala na mě, její výraz byl pochybovačně neústupný. "Jak ses dostala domů tak rychle?"

"Jezdí jako maniak. Bylo to děsivé." Doufala jsem, že tohle slyšel.

"Bylo to jako rande - řekla jsi mu, že se tam setkáte?"

Na to jsem nepomyslela. "Ne - byla jsem vážně překvapená, když jsem ho tam viděla."

Její rty se zkrabatily nespokojeností nad průhlednou upřímností v mém hlasu.

"Ale dneska tě vyzvedl cestou do školy?" pokračovala.

"Ano - to bylo taky překvapení. Všiml si, že jsem včera večer neměla bundu," vysvětlovala jsem.

"Takže půjdete zase ven?"

"Nabídl mi, že mě v sobotu doveze do Seattlu - protože si myslí, že můj náklaďáček to nezvládne - to se počítá?"

"Ano," přikývla.

"No, tak tedy ano."

"Pá-á-ni," natáhla to slovo do tří slabik. "Edward Cullen."

"Já vím," souhlasila jsem. "Páni" na to ani nestačilo.

"Počkej!" ruce jí vylétly dlaněmi ke mně, jako kdyby zastavovala dopravu. "Políbil tě?"

"Ne," zamumlala jsem. "To tak není."

Vypadala nespokojeně. Jsem si jistá, že já taky.

"Myslíš, že v sobotu…?" zvedla obočí.

"O tom vážně pochybuju." Nespokojenost v mém hlase byla jen chabě zastíraná.

"O čem jste si povídali?" šeptem ze mě mačkala informace. Hodina už začala, ale pan Varner nedával pozor a my jsme nebyly jediné, kdo si ještě povídal.

"Nevím, Jess, o spoustě věcí," zašeptala jsem zpátky. "Trochu jsme si povídali o eseji na angličtinu." Trochu, trošičku, trošilínku. Myslím, že to zmínil jen tak mimochodem.

"Prosím tě, Bello," zaprosila. "Pověz mi nějaké podrobnosti."

"No… dobře, tak jednu mám. Měla bys vidět tu servírku, jak s ním flirtovala - bylo to přes míru. Ale on jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost." Ať si z toho vybere, co chce.

"To je dobré znamení," přikývla. "Byla hezká?"

"Moc - a bylo jí asi tak devatenáct nebo dvacet."

"Tím líp. Určitě se mu líbíš."

"Taky si to myslím, ale těžko říct. Je vždycky tak tajnůstkářsky," dodala jsem s povzdechem.

"Nevím, kde bereš tu odvahu být s ním o samotě," vydechla.

"Proč?" byla jsem šokovaná, ale ona mou reakci nepochopila.

"Je takový… nahání strach. Nevěděla bych, co mu říkat." Udělala obličej, pravděpodobně si vzpomněla na dnešní ráno nebo včerejší večer, když na ni upřel zdrcující sílu svých očí.

"Taky mám určité potíže udržet myšlenky, když jsem s ním," přiznala jsem se.

"Aha, tak to tedy je. On je vážně neuvěřitelně úžasný." Jessica pokrčila rameny, jako kdyby se tím vysvětlovaly všechny nedostatky. A soudě podle jejího pohledu, jí tohle vysvětlení stačilo.

"Je na něm mnohem víc než to."

"Vážně? A co třeba?"

Zamrzelo mě, že jsem neskončila dřív. A taky jsem pevně doufala, že stran toho poslouchání si dělal jenom legraci.

"Neumím to správně vysvětlit… ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří." Upír, který chce být hodný - který pobíhá kolem a zachraňuje lidské životy, aby nebyl zrůda… zírala jsem na přední stěnu místnosti.

"Je to možné?" zachichotala se.

Ignorovala jsem ji, snažila jsem se tvářit, jako že dávám pozor, co říká pan Varner.

"Takže ho máš ráda." Nehodlala to ještě vzdát.

"Ano," odpověděla jsem stručně.

"Chci říct, máš ho opravdu ráda?" naléhala.

"Ano," řekla jsem znovu a začervenala se. Doufala jsem, že tento detail se v jejích myšlenkách nezobrazí.

Už měla dost jednoslabičných odpovědí. "Jak moc ho máš ráda?"

"Hrozně moc," zašeptala jsem. "Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct." Povzdechla jsem si, jeden ruměnec přešel do druhého.

Pak bohudíky pan Varner Jessiku vyvolal.

Během hodiny už nedostala šanci zase na to téma začít, a jakmile se ozvalo zvonění, podnikla jsem úhybný manévr.

"Na angličtině se mě Mike ptal, jestli ses nějak zmiňovala o pondělním večeru," nadhodila jsem.

"Děláš si legraci! Cos mu řekla?!" vydechla, naprosto vyvedená z míry.

"No, že jsi říkala, že sis to moc užila - myslím, že ho to potěšilo."

"Pověz mi přesně, co říkal, a cos mu přesně odpověděla!"

Strávily jsme zbytek cesty rozpitváváním větných struktur a většinu španělštiny podrobným popisem výrazů Mikova obličeje. Nebyla bych tak ochotná to líčit, kdybych se nebála, že se předmět hovoru stočí zpátky na mě.

A pak zvonění oznámilo oběd. Jak jsem vyskočila ze své židle a chvatně nahrnula učebnice do tašky, můj oživlý výraz musel Jessiku trknout.

"Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?" uhodla.

"Myslím, že ne." Nemohla jsem si být jistá, že mi Edward zase nevhodně nezmizí.

Ale za dveřmi učebny španělštiny, opřený o zeď - svou krásou podobný řeckému bohu - stál Edward a čekal na mě. Jessica na něj pohlédla, zakoulela očima a odešla.

"Uvidíme se později, Bello." Její hlas byl nabitý narážkami. Možná budu muset vypnout zvonění na telefonu.

"Ahoj," jeho hlas byl pobavený a podrážděný současně. Poslouchal, to bylo jasné.

"Čau."

Nenapadlo mě nic, co bych dalšího měla říct, a on nemluvil - předpokládala jsem, že čeká na příležitost - takže jsme šli do jídelny mlčky. Jít s Edwardem během frmolu o polední přestávce mi hodně připomínalo můj první den tady; každý na mě zíral.

Vedl mě do fronty a pořád ještě nepromluvil, ačkoliv po mně každých pár vteřin šlehl hloubavým pohledem. Zdálo se mi, že na jeho tváři podráždění vítězí nad pobavením. Nervózně jsem si pohrávala se zipem na bundě.

Přistoupil k pultu a naplnil podnos jídlem.

"Co to děláš?" namítla jsem. "Snad to nebereš všechno pro mě?"

Zavrtěl hlavou a postoupil dopředu, aby zaplatil jídlo.

"Půlka je pro mě, samozřejmě."

Zvedla jsem obočí.

Vedl mě na to samé místo, kde jsme už jednou předtím seděli. Z druhé strany dlouhého stolu na nás pobaveně zírala skupinka maturantů, jak jsme si sedli proti sobě. Edward si toho nevšímal.

"Vezmi si, co chceš," nabídl a postrčil podnos ke mně.

"Jsem zvědavá," začala jsem, vzala si jablko a otáčela ho v rukou, "co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?"

"Ty jsi pořád zvědavá." Zašklebil se a zavrtěl hlavou. Zadíval se mi do očí a neuhýbal pohledem, zatímco zvedl z podnosu plátek pizzy, schválně si ukousl velké sousto, rychle žvýkal a pak polkl. Dívala jsem se s očima vykulenýma.

"Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?" zeptal se blahosklonně.

Nakrčila jsem nos. "Jednou jsem to udělala… z přinucení," přiznala jsem. "Nebylo to tak špatné."

Zasmál se. "Myslím, že mě to nepřekvapuje." Zdálo se, že něco za mým ramenem upoutalo jeho pozornost.

"Jessica analyzuje všechno, co dělám - později ti to podrobně rozebere." Postrčil zbytek pizzy ke mně. Zmínka o Jessice mu vrátila do rysů náznak předchozího podráždění.

Odložila jsem jablko a ukousla si pizzy. Dívala jsem se stranou, věděla jsem, že začne sám.

"Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?" zeptal se jako by nic.

"Ty sis toho vážně nevšiml?"

"Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí."

"Chudák holka." Teď jsem si mohla dovolit být velkorysá.

"Něco z toho, co jsi řekla Jessice… no, dělá mi to starosti." Nenechal se rozptýlit. Hlas měl nakřáplý a díval se na mě zpod svých řas ustaranýma očima.

"Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají," připomněla jsem mu.

"Varoval jsem tě, že budu poslouchat."

"A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím."

"To jistě, to jsi mě varovala," souhlasil, ale jeho hlas byl stále hrubý. "Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš - všechno. Jenom si přeju… aby sis některé věci nemyslela."

Zamračila jsem se. "To je docela rozdíl."

"Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde."

"Tak o co jde?" Nakláněli jsme se teď k sobě přes stůl. Své velké bílé ruce měl složené pod bradou; já jsem si pravou rukou objímala krk. Musela jsem si připomínat, že jsme v přeplněné jídelně, kde se na nás pravděpodobně dívá mnoho očí. Bylo snadné ponořit se do naší vlastní soukromé, napjaté bublinky.

"Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?" zamumlal a naklonil se ke mně při těch slovech ještě blíž, jeho temně zlaté oči byly pronikavé.

Snažila jsem se vzpomenout si, jak se vydechuje. Musela jsem se podívat jinam, než se mi to vybavilo.

"Už to zase děláš," zabručela jsem.

Vykulil překvapeně oči. "Co?"

"Omamuješ mě," přiznala jsem a snažila se soustředit, když jsem se podívala zpátky na něj.

"Aha." Zamračil se.

"To není tvoje chyba," povzdechla jsem si. "Nemůžu si pomoct."

"Odpovíš na mou otázku?"

Podívala jsem se dolů. "Ano."

"Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?" Byl zase podrážděný.

"Ano, vážně si to myslím." Oči jsem měla sklopené, sledovala jsem vzor nepravých dřevěných let natištěných na laminu. Ticho se vleklo. Paličatě jsem odmítala být první, kdo ho tentokrát prolomí, a tvrdě jsem bojovala proti pokušení kouknout se, jak se tváří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama