12.kapitola- Balancování 2.část

18. srpna 2012 v 15:46 |  Stmívání

"V pořádku," souhlasila jsem a našpulila rty. Byla jsem si naprosto jistá, že mám klíčky v džínách, které jsem měla na sobě ve středu a které leží pod hromadou oblečení v prádelně. I kdyby se k nám domů vlámal, nebo co to měl v úmyslu, nikdy je nenajde. Zdálo se, že v mém souhlasu cítí výzvu. Sebejistě se usmál.

"A kam vlastně jedeš?" zeptala jsem se tak bezstarostně, jak jen jsem dokázala.

"Na lov," odpověděl ponuře. Jestli s tebou mám být zítra sám, učiním všechna předběžná opatření, která můžu." Jeho obličej se zachmuřil… a najednou byl prosebný. "Můžeš to pořád ještě zrušit, víš."

Podívala jsem se dolů, protože jsem se obávala přesvědčivé síly jeho očí. Nechtěla jsem se nechat přesvědčit, abych se ho bála, bez ohledu na to, jak skutečné to nebezpečí může být. Na tom nezáleží, opakovala jsem si v duchu.

"Ne," zašeptala jsem a podívala se mu zpátky do obličeje. "Nemůžu."

"Možná máš pravdu," zamumlal bezvýrazně. Barva jeho očí jako by potemněla.

Změnila jsem téma. "Kdy tě zítra uvidím?" zeptala jsem se, sklíčená představou, že mě teď opustí.

"To záleží na tom… je sobota, nechceš si pospat?" nabídl.

"Ne," odpověděla jsem až moc rychle. Potlačil úsměv.

"Tak tedy jako obvykle," rozhodl. "Bude tam Charlie?"

"Ne, zítra jede na ryby." Zářila jsem při vzpomínce, jak se věci výhodně poskládaly do sebe.

Jeho hlas se zostřil. "A když nepřijdeš domů, co si bude myslet?"

"Nemám ponětí," odpověděla jsem v klidu. "Ví, že jsem měla v plánu prát. Možná si bude myslet, že jsem spadla do pračky."

Zamračil se na mě a já jsem se zamračila na něj. Jeho hněv byl ovšem mnohem působivější než můj.

"Co budete dnes večer lovit?" zeptala jsem se, když jsem si byla jistá, že jsem soutěž v nasupenosti prohrála.

"Cokoliv, co v oboře najdeme. Nepojedeme daleko." Zdál se být zmatený mou bezstarostnou poznámkou o jeho tajemství.

"Proč jedeš s Alicí?" divila jsem se.

"Alice mě nejvíc… podporuje." Zamračil se při těch slovech.

"A ostatní?" zeptala jsem se nesměle. "Co oni?"

Jeho obočí se na chviličku svraštilo. "Většinou nevěří."

Rychle jsem koukla za sebe na jeho rodinu. Seděli a dívali se do prázdna různými směry, přesně jako když jsem je viděla tehdy poprvé. Jenomže teď byli čtyři; jejich krásný bratr s bronzovými vlasy seděl proti mně, své zlaté oči ustarané.

"Nelíbím se jim," uhodla jsem.

"V tom to není," nesouhlasil, ale jeho oči byly příliš nevinné. "Nechápou, proč tě nemůžu nechat na pokoji."

Udělala jsem obličej. "Ani já to nechápu, když už jsme u toho."

Edward zavrtěl pomalu hlavou, zvedl oči ke stropu a pak se mi zase podíval do očí. "Říkal jsem ti - ty se vůbec nevidíš taková, jaká jsi. Nikdy v životě jsem nikoho podobného nepotkal. Fascinuješ mě."

Pohlédla jsem na něj, teď jistě žertuje.

Usmál se, když dešifroval můj výraz. "Když má někdo takové výhody, jako mám já," zamumlal a diskrétně se dotkl svého čela, "dokáže chápat lidskou povahu daleko lépe. Lidé jsou předvídatelní. Ale ty… nikdy neuděláš, co očekávám. Ty mě vždycky překvapíš."

Podívala jsem se stranou, oči se mi zatoulaly zpátky k jeho rodině, byla jsem na rozpacích a nespokojená. Kvůli jeho slovům jsem si připadala jako objekt vědeckého experimentu. Chtěla jsem se smát sama sobě, že jsem čekala něco jiného.

"Tohle se dá vysvětlit celkem snadno," pokračoval. Cítila jsem na obličeji jeho oči, ale ještě jsem se na něj nedokázala podívat, bála jsem se, že by na mně poznal můj smutek. "Ale je toho víc… a není snadné to vyjádřit slovy -"

Zatímco mluvil, pořád jsem se dívala na Cullenovy. Najednou se Rosalie, jeho úchvatná blonďatá sestra, otočila a podívala se na mě. Ne, nepodívala - zírala na mě tmavýma, studenýma očima. Chtěla jsem se podívat jinam, ale její pohled mě držel, dokud se Edward neodmlčel v půli věty a šeptem udělal takový hněvivý zvuk. Bylo to skoro jako zasyčení.

Rosalie otočila hlavu a mně se ulevilo, že jsem volná. Podívala jsem se zpátky na Edwarda - a poznala jsem, že vidí zmatek a strach, které mi rozšířily oči.

Jeho obličej byl napjatý, když to vysvětloval. "Je mi to líto. Ona má jenom starost. Víš… nebylo by nebezpečné jen pro mě, kdyby poté, co jsem s tebou veřejně strávil tolik času…" podíval se dolů.

"Kdyby co?"

"Kdyby to skončilo… špatně." Sklonil hlavu a položil si ji do dlaní, jako to udělal ten večer v Port Angeles. Jeho úzkost byla jasná; toužila jsem ho utěšit, ale nevěděla jsem jak. Bezděky jsem k němu natáhla ruku; pak jsem ji ovšem zase rychle položila na stůl, protože jsem se bála, že můj dotyk by mohl všechno jenom zhoršit. Pomalu mi docházelo, že by mě jeho slova měla děsit. Čekala jsem, jestli ten strach přijde, ale jediné, co jsem asi dokázala cítit, byla bolest z jeho bolesti.

A zklamání - zklamání, že Rosalie přerušila to, co se chystal říct. Nevěděla jsem, jak na to znovu přivést řeč. Stále si držel hlavu v dlaních.

Snažila jsem se mluvit normálním hlasem. "A ty teď musíš odjet?"

"Ano." Zvedl obličej; na chvíli byl vážný a pak se jeho nálada změnila a on se usmál. "Je to tak pravděpodobně nejlepší. Pořád nám na biologii zbývá protrpět patnáct minut toho děsného filmu - myslím, že už bych to nesnesl."

Trhla jsem sebou. Alice - krátké inkoustově modré vlasy ve svatozáři špičatých rozcuchů kolem jemného vílího obličeje - mu najednou stála za ramenem. Její křehká postava byla pružná jako proutek, půvabná i v naprostém klidu.

Pozdravil ji, aniž by se na mě přestal dívat. "Alice."

"Edwarde," odpověděla, její vysoký sopránový hlas byl téměř tak přitažlivý jako ten jeho.

"Alice, Bella - Bella, Alice," představil nás a pohyboval zlehka rukou, na tváři pokřivený úsměv.

"Ahoj, Bello." Její zářivé obsidiánové oči byly nečitelné, ale úsměv byl přátelský. "Je hezké tě konečně poznat."

Edward po ní šlehl temným pohledem.

"Ahoj, Alice," zamumlala jsem plaše.

"Jsi připravený?" zeptala se ho.

Jeho hlas byl odměřený. "Skoro. Sejdeme se v autě."

Odešla bez dalšího slova; její chůze byla tak plynulá, tak vlnivá, že jsem pocítila ostrý osten závisti.

"Měla bych říct 'užij si to', nebo to tak neprožíváš?" zeptala jsem se a otočila se zpátky k němu.

"Ne, 'užij si to' funguje stejně dobře jako cokoliv jiného." Usmál se.

"No, tak si to tedy užij." Snažila jsem se, aby to znělo srdečně. Samozřejmě jsem ho neošálila.

"Budu se snažit," stále se usmíval. "A ty se snaž být v bezpečí, prosím tě."

"V bezpečí ve Forks - to je tedy výzva."

"Pro tebe to je výzva." Jeho čelist ztvrdla. "Slib mi to."

"Slibuju, že se budu snažit být v bezpečí," recitovala jsem. "Dnes večer budu prát - to by mělo být plné nebezpečí."

"Nespadni do pračky," posmíval se.

"Vynasnažím se."

Pak vstal a já jsem se taky zvedla.

"Uvidíme se zítra," povzdechla jsem si.

"Připadá ti to jako dlouhá doba, viď?" přemítal.

Pochmurně jsem přikývla.

"Ráno tam budu," slíbil a usmál se svým pokřiveným úsměvem. Natáhl se přes stůl, aby se dotkl mého obličeje, znovu mi zlehka přejel rukou po tváři. Pak se otočil a odcházel. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel.

Měla jsem silné pokušení ulít se na zbytek dne, alespoň z tělocviku, ale varovný instinkt mě zastavil. Věděla jsem, že kdybych teď zmizela, Mike a ostatní budou předpokládat, že jsem s Edwardem. A Edward si dělal starosti ohledně času, který spolu strávíme veřejně… kdyby to špatně dopadlo. Odmítla jsem se tou myšlenkou dál zabývat a místo toho jsem se soustředila na to, abych kvůli němu udělala nějaká bezpečnostní opatření.

Intuitivně jsem věděla - a cítila, že i on to ví - že zítřek bude zlomový. Náš vztah nemůže jako dosud nadále balancovat na ostří nože. Spadneme na jednu nebo na druhou stranu, bude záležet naprosto na jeho rozhodnutí nebo jeho instinktech. Moje rozhodnutí už bylo dané, padlo ještě dřív, než jsem mohla udělat vědomou volbu, a nezbývá mi, než se jím řídit. Protože nebylo nic děsivějšího, nic nesnesitelnějšího než pomyšlení, že se od něj odvrátím. To bylo nemožné.

Svědomitě jsem šla na hodinu. Nedokázala bych upřímně říct, co se dělo při biologii, moje mysl byla příliš zaměstnaná myšlenkami na zítřek. V tělocvičně se mnou Mike zase mluvil; přál mi, abych si to v Seattlu užila. Opatrně jsem mu vysvětlovala, že jsem svůj výlet zrušila, protože můj náklaďáček mi dělá starosti.

"Půjdeš na ples s Cullenem?" chtěl vědět a najednou byl vážný.

"Ne, já na ples vůbec nepůjdu."

"Co budeš tedy dělat?" zeptal se s velkým zájmem.

Měla jsem sto chutí mu říct, že mu do toho nic není. Místo toho jsem s lehkým srdcem zalhala.

"Napřed prát a pak se budu učit na test z trigonometrie, jinak ho neudělám."

"Bude ti Cullen pomáhat s učením?"

"Edward," zdůraznila jsem, "mi s učením pomáhat nebude. Odjel někam na víkend." Lži přicházejí přirozeněji než obvykle, všimla jsem si překvapeně.

"Aha," ožil. "Víš, stejně bys mohla jít na ples s naší partou - to by bylo prima. Všichni bychom si s tebou zatancovali," sliboval.

V duchu jsem si představila Jessičin obličej, a můj tón byl ostřejší, než bylo nutné.

"Já na ples nejdu, Miku, je to jasné?"

"Fajn," zase pohasl. "Jen jsem to nabízel."

Když školní den konečně skončil, šla jsem bez nálady na parkoviště. Nijak zvlášť se mi nechtělo jít domů pěšky, ale nechápala jsem, jak by dokázal sehnat moje auto. Pak jsem ovšem zase začala věřit, že pro něj není nic nemožné. Ten druhý instinkt se ukázal jako správný - náklaďáček byl na stejném místě, kde Edward dnes ráno zaparkoval svoje Volvo. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, jak jsem otvírala nezamčené dveře a viděla klíček v zapalování.

Na mém sedadle byl složený kousek bílého papíru. Vzala jsem ho a zabouchla dveře, než jsem ho otevřela. Byla tam dvě slova napsaná jeho elegantním rukopisem. Opatruj se.

Hřmotný zvuk startujícího náklaďáčku mě vyděsil. Musela jsem se sama sobě zasmát.

Když jsem dojela domů, klika u dveří byla zamčená, zástrčka odemčená, tak jak jsem to nechala dnes ráno. Uvnitř jsem šla přímo do prádelny. Taky vypadala přesně tak, jak jsem ji opustila. Prohrabala jsem koš s prádlem, a když jsem našla svoje džíny, zkontrolovala jsem kapsy. Prázdné. Možná jsem svůj klíček přece jen pověsila na místo, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama