13.kapitola- doznání 3.část

18. srpna 2012 v 15:48 |  Stmívání

Podíval se na mě a usmál se; sluce se mu odráželo v obličeji, na zubech.

"Ano?"

"Pověz mi, proč jsi přede mnou předtím utekl."

Jeho úsměv pohasl. "Ty víš proč."

"Ne, chci říct, co přesně jsem udělala špatně? Budu se muset mít na pozoru, chápeš, takže bych se radši měla začít učit, co bych neměla dělat. Tohle, například," a pohladila jsem ho po hřbetu ruky, "se zdá být v pořádku."

Znovu se usmál. "Ty jsi neudělala nic špatně, Bello. To byla moje chyba."

"Ale já chci pomoct, jestli můžu, abych ti to neztěžovala."

"No…" Na chvíli rozvažoval. "Šlo o to, jak jsi byla blízko. Většina lidí se nás instinktivně straní, odrazuje je naše odlišnost… nečekal jsem, že přijdeš tak blízko. A pak vůně tvého hrdla." Zarazil se a podíval se, jestli mě nerozrušil.

"Tak dobře," řekla jsem prostořece ve snaze zlehčit najednou napjatou atmosféru. Sklonila jsem bradu. "Žádné odhalování krku."

Fungovalo to; zasmál se. "Ne, vážně, bylo to spíš tím překvapením než čímkoliv jiným."

Zvedl svou volnou ruku a položil mi ji něžně ze strany na krk. Seděla jsem velmi klidně, chvění jeho dotyku bylo přirozeným varováním - varováním, které mi říkalo, abych byla vyděšená. Ale ve mně nebyl žádný pocit strachu. Byly tam ovšem jiné pocity…

"Vidíš," řekl. "Naprosto v pohodě."

Krev mi tepala jako o závod a já jsem si přála, abych ji dokázala zpomalit, cítila jsem, že tohle mu musí všechno ještě víc komplikovat - bušení pulzu v mých žilách. Jistě ho slyší.

"Ten ruměnec na tváři ti tak sluší," zamumlal. Jemně vyprostil svou druhou ruku. Moje ruce mi ochable spadly do klína. Měkce mi přejel po tváři, pak podržel můj obličej ve svých mramorových dlaních.

"Buď velmi klidná," zašeptal, jako kdybych už tak nebyla jako přimrazená.

Pomalu, aniž by uhnul pohledem od mých očí, se ke mně naklonil. Pak najednou, ale velmi něžně, položil svou chladnou tvář do důlku mezi mým ramenem a krkem. Naprosto jsem se nedokázala pohnout, i kdybych chtěla. Poslouchala jsem zvuk jeho vyrovnaného dechu, dívala se, jak si slunce a vítr hrají v jeho bronzových vlasech, lidštějších než jakákoliv jiná část jeho těla.

Pomalinku klouzal rukama po mém krku. Zachvěla jsem se a slyšela ho, jak zadržuje dech. Ale jeho ruce nepřestaly měkce mi sklouzly na ramena a pak se zastavily.

Naklonil obličej a jeho nos mi přejel po klíční kosti. Zůstal s tváří něžně přitisknutou na mé hrudi.

Poslouchal moje srdce.

"Ách," povzdechl.

Nevím, jak dlouho jsme seděli bez pohnutí. Mohly to být hodiny. Nakonec se bušení mého pulzu ztišilo, ale on se nehýbal, ani znovu nepromluvil, jen mě držel. Věděla jsem, že v kteroukoliv chvíli to může překročit mez a můj život by skončil - tak rychle, že bych si toho možná ani nevšimla. Ale strach jsem v sobě vzbudit nedokázala. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, že se mě dotýká.

A pak, příliš brzy, mě pustil.

Jeho oči byly poklidné.

"Nebude to zase tak těžké," řekl s uspokojením.

"Tohle bylo hodně těžké?"

"Míň, než jsem si představoval. A pro tebe?"

"Ne, pro mě to nebylo… těžké."

Usmál se mé formulaci. "Ty víš, jak to myslím."

Usmála jsem se.

"Tady." Vzal mě za ruku a položil si ji na tvář. "Cítíš, jak je teplá?"

A skutečně, jeho obvykle ledová kůže byla téměř teplá. Ale já jsem si toho moc nevšímala, protože jsem se směla dotýkat jeho obličeje, a to bylo něco, o čem jsem soustavně snila od prvního dne, kdy jsem ho spatřila.

"Nehýbej se," zašeptala jsem.

Nikdo nedokázal být tak nehybný jako Edward. Zavřel oči a znehybněl pod mojí rukou jako kámen, jako řezba.

Postupovala jsem ještě pomaleji než on předtím, dávala jsem si pozor, abych neudělala neočekávaný pohyb. Hladila jsem ho po tváři, jemně jsem mu přejížděla přes oční víčka, přes purpurový stín v jamce pod jeho okem. Objížděla jsem tvar jeho dokonalého nosu, a pak, přeopatrně, jeho bezkrevné rty. Ty se pod mou rukou pootevřely a já jsem na konečcích prstů ucítila jeho studený dech. Chtěla jsem se sklonit a vdechovat jeho vůni. Tak jsem spustila ruku a naklonila se stranou, abych to nepřehnala.

Otevřel oči, a ty byly lačné. Ale ne tak, abych se začala bát, spíš aby se mi napjaly svaly v dutině břišní a znovu se rozbušila krev v mých žilách.

"Přál bych si," zašeptal, "přál bych si, abys mohla cítit… tu spletitost… ten zmatek… které cítím. Abys dokázala pochopit."

Zvedl ruku k mým vlasům a pak mi opatrně přejel po obličeji.

"Povídej mi o tom," vydechla jsem.

"Myslím, že to nejde. Na jednu stranu jsem ti vyprávěl o tom hladu - žízni - které po tobě já ubožák cítím. A myslím, že to do určité míry můžeš pochopit. Ačkoliv," a pousmál se, "protože nejsi závislá na žádné droze, pravděpodobně se do toho nedokážeš plně vcítit."

"Ale…" jeho prsty se dotkly zlehka mých rtů, že jsem se znovu rozechvěla. "Jsou jiné hlady. Hlady, kterým ani nerozumím a které jsou mi cizí."

"Možná tomu rozumím líp, než si myslíš."

"Nejsem zvyklý cítit se tak lidsky. Je to vždycky takové?"

"Pro mě?" odmlčela jsem se. "Ne, nikdy. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila."

Podržel moje ruce mezi svými. Připadaly mi v jeho železném sevření tak slabé.

"Nevím, jak ti být blízko," přiznal. "Nevím, jestli to dokážu."

Naklonila jsem se velmi pomalu dopředu, přitom jsem ho varovala pohledem. Položila jsem si tvář na jeho kamennou hruď. Slyšela jsem jeho dech, ale nic jiného.

"Tohle stačí," povzdechla jsem si a zavřela oči.

Ve velmi lidském gestu mě objal pažemi a zabořil obličej do mých vlasů.

"Jsi v tom lepší, než se zdáš," poznamenala jsem.

"Mám lidské instinkty - možná jsou pohřbeny hluboko, ale jsou tam."

Seděli jsme takhle další nezměřitelný okamžik; přemítala jsem, jestli je možné, aby byl taky tak neochotný se pohnout jako já. Ale viděla jsem, že světlo pohasíná, stíny lesa se nás začínají dotýkat, a povzdechla jsem si.

"Musíš jít."

"Myslela jsem, že mi nedokážeš číst v mysli," obvinila jsem ho.

"Začíná to být jasnější." Cítila jsem úsměv v jeho hlasu.

Vzal mě za ramena a já jsem se mu podívala do tváře.

"Můžu ti něco ukázat?" zeptal se a najednou mu v očích plálo vzrušení.

"Co mi chceš ukázat?"

"Ukážu ti, jak já se pohybuju v lese." Viděl můj výraz. "Neboj, budeš naprosto v bezpečí, a dostaneme se k autu mnohem rychleji." Jeho ústa se zkroutila do toho pokřiveného úsměvu tak krásného, že se mi srdce skoro zastavilo.

"Proměníš se v netopýra?" zeptala jsem se obezřetně.

Zasmál se hlasitěji, než jsem kdy slyšela. "Jako kdybych tohle už tolikrát neslyšel!"

"Správně, jsem si jistá, že to máš na talíři pořád."

"No tak, ty malý zbabělče, vylez mi na záda."

Počkala jsem, abych viděla, jestli si dělá legraci, ale on to zjevně myslel vážně. Usmál se, když pochopil moje váhání, a sáhl pro mě. Srdce mi zareagovalo; i když nedokázal slyšet moje myšlenky, můj pulz mě vždycky prozradil. Pak si mě vyhoupl na záda. Nestálo mě to žádné úsilí, jenom - když už jsem byla nahoře - jsem ovinula nohy a paže tak pevně kolem něj, že by to normálního člověka zadusilo. Bylo to jako přimknout se ke kameni.

"Jsem o trochu těžší než ten batoh, co běžně nosíš," varovala jsem.

"Pche!" odfrkl si. Téměř jsem slyšela, jak protáčí oči. Ještě nikdy předtím jsem ho neviděla v tak povznesené náladě.

Poplašil mě, když mě najednou popadl za ruku, přitiskl si mou dlaň k obličeji a zhluboka vdechoval.

"Pořád snadnější," zamumlal.

A pak se rozběhl.

Jestli jsem se někdy předtím v jeho přítomnosti bála smrti, nebylo to nic proti tomu, jak jsem se cítila teď.

Letěl temným, hustým podrostem lesa jako střela, jako duch. Nebylo slyšet žádný zvuk, nic, co by dokazovalo, že se jeho nohy dotýkají země. Jeho dýchání se vůbec neměnilo, nijak se na něm neprojevila žádná námaha. Ale stromy kolem nás letěly smrtelnou rychlostí, vždycky nás minuly jen o pár centimetrů.

Byla jsem příliš zděšená, abych zavřela oči, ačkoliv studený lesní vzduch mě bičoval do obličeje a pálil v nich. Připadala jsem si, jako kdybych hloupě vystrkovala hlavu z okénka letícího letadla. A poprvé ve svém životě jsem pocítila tu omamující slabost nevolnosti z pohybu.

Pak bylo po všem. Pěšky jsme šli několik hodin, abychom se dostali na Edwardovu louku, a teď jsme byli zpátky u auta v několika minutách.

"Opojné, viď?" Jeho hlas byl vysoký, vzrušený.

Stál nehybně, čekal, až slezu dolů. Snažila jsem se, ale moje svaly nereagovaly. Moje paže a nohy zůstávaly obemknuté kolem něj, zatímco hlava se mi nepříjemně točila.

"Bello?" zeptal se, teď s úzkostí.

"Myslím, že si musím lehnout," zalapala jsem po dechu.

"Ach, promiň." Čekal, ale já jsem se pořád nemohla hýbat.

"Myslím, že potřebuju pomoct," přiznala jsem.

Tiše se zasmál a jemně uvolnil moje pevné sevření kolem svého krku. Železné síle jeho rukou nešlo odolávat. Pak si mě přitáhl tak, aby mi viděl do tváře a kolébal mě v pažích jako malé dítě. Chvíli mě držel, pak mě opatrně položil na pružné kapradí.

"Jak se cítíš?" zeptal se.

Nemohla jsem si být jistá, jak se cítím, když se mi hlava tak bláznivě točila. "Na omdlení, myslím."

"Skloň hlavu mezi kolena."

Pokusila jsem se a trochu to pomohlo. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala, držela jsem hlavu v naprostém klidu. Cítila jsem, že Edward sedí vedle mě. Okamžiky plynuly, až jsem konečně zjistila, že už dokážu zvednout hlavu. V uších mi znělo duté zvonění.

"Asi to nebyl nejlepší nápad," přemítal.

Snažila jsem se o pozitivní přístup, ale hlas jsem měla slabý. "Ne, bylo to velmi zajímavé."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama