14.kapitola- duch nad hmotou 2.část

18. srpna 2012 v 15:51 |  Stmívání

Šel vedle mě nocí, tak tiše, že jsem po něm soustavně musela pokukovat, abych se ujistila, že tam pořád je. Ve tmě vypadal mnohem normálněji. Stále bledý, stále jako sen ve své kráse, ale už ne to fantaskní jiskřivé stvoření našeho sluncem zalitého odpoledne.

Došel ke dveřím dřív než já a otevřel mi. Zastavila jsem se napůl cesty na prahu.

"Dveře byly odemčené?"

"Ne, použil jsem klíč pod okapem."

Vstoupila jsem dovnitř, rozsvítila světlo na verandě a otočila se, abych se na něj podívala s obočím zdviženým. Byla jsem si jistá, že jsem ten klíč před ním nikdy nepoužila.

"Byl jsem na tebe zvědavý."

"Tys mě špehoval?" Ale nějak jsem nedokázala do svého hlasu napumpovat dostatečné rozhořčení. Lichotilo mi to.

Netvářil se kajícně. "Co jiného se dá v noci dělat?"

Nechala jsem to zatím být a šla jsem chodbou do kuchyně. Byl tam dřív než já, nepotřeboval vést. Posadil se zrovna na tu židli, na které jsem se snažila si ho představit. Jeho krása rozsvítila kuchyni. Chviličku mi trvalo, než jsem se dokázala podívat jinam.

Soustředila jsem se na přípravu své večeře, vyndala jsem si z ledničky lasagne od včerejška, položila jeden čtverec na talíř a ohřála ho v mikrovlnce. Talíř kroužil dokola a naplňoval kuchyni vůní rajčat a oregana. Neodtrhovala jsem oči od jídla, když jsem promluvila.

"Jak často?" zeptala jsem se naoko lhostejně.

"Hmmm?" Znělo to, jako kdybych ho vytáhla z nějakého proudu myšlenek.

Stále jsem se neotáčela. "Jak často sem chodíš?"

"Chodím sem skoro každou noc."

Otočila jsem se na patě, ohromená. "Proč?"

"Jsi zajímavá, když spíš," prohlásil věcně. "Mluvíš ze spaní."

"Ne!" zalapala jsem po dechu a horko mi zalilo obličej až po kořínky vlasů. Chytila jsem se kuchyňského pultu, abych neupadla. Věděla jsem, že mluvím ze spaní, samozřejmě; matka si ze mě kvůli tomu dělala legraci. Ale nenapadlo mě, že bych s tím měla mít starosti tady ve Forks.

Okamžitě se zatvářil zkroušeně. "Moc se na mě zlobíš?"

"Přijde na to!" Znělo to sípavě, jako kdybych měla vyražený dech. Taky jsem se tak cítila.

Čekal.

"Na co?" naléhal.

"Na to, co jsi slyšel!" zakvílela jsem.

Okamžitě stál tiše vedle mě a opatrně bral mé ruce do svých.

"Nezlob se!" prosil. Sklonil svůj obličej k mému a zadíval se mi do očí. Byla jsem na rozpacích, snažila jsem se odtrhnout pohled.

"Stýská se ti po mamince," zašeptal. "Máš o ni starost. A když prší, jsi z toho zvuku neklidná. Hodně jsi mluvívala o domově, ale teď už to není tak časté. Jednou jsi řekla, 'Je to moc zelené'." Tiše se zasmál, doufal, jak jsem pochopila, že už se nebudu zlobit.

"A dál?" zeptala jsem se.

Věděl, na co narážím. "Říkala jsi moje jméno," přiznal.

Povzdechla jsem si poraženě. "Mockrát?"

"Kolik přesně je podle tebe mockrát?"

"Ach ne!" Svěsila jsem hlavu.

Přitáhl si mě k tělu, měkce, přirozeně.

"Nebuď z toho nesvá," zašeptal mi do ucha. "Kdybych já vůbec dokázal snít, zdálo by se mi o tobě. A já se za to nestydím."

Pak jsme oba uslyšeli zvuk pneumatik na cihlové příjezdové cestě a viděli, jak světlomety probleskly předními okny a halou a posvítily na nás. Ztuhla jsem mu v náruči.

"Měl by tvůj otec vědět, že jsem tady?" zeptal se.

"Nevím jistě…" Snažila jsem se rychle si to promyslet.

"Tak někdy jindy.

A byla jsem sama.

"Edwarde!" zasyčela jsem.

Slyšela jsem zachichotání, jako by tam byl duch, a pak nastalo ticho.

Otcův klíč se otočil ve dveřích.

"Bello?" zavolal. Dřív mi to vadilo; kdo jiný by tu měl být? Najednou se nezdálo, že by se tolik mýlil.

"Jsem tady." Doufala jsem, že neuslyší hysterický podtón v mém hlasu. Popadla jsem večeři z mikrovlnky a když vcházel dovnitř, už jsem seděla u stolu. Jeho kroky zněly po dnu stráveném s Edwardem tak hlasitě.

"Můžeš mi taky trochu nandat? Jsem utahaný jako kůň." Postavil se na paty holínek, aby si je stáhl, a přidržoval se opěradla židle, na které předtím seděl Edward.

Vzala jsem si jídlo s sebou a krájela ho. Mezitím jsem mu ohřívala večeři. Sousta mě pálila na jazyku. Nalila jsem dvě sklenice mléka, zatímco se jeho lasagne ohřívaly a honem jsem se napila, abych uhasila to pálení. Když jsem postavila sklenici, všimla jsem si, že se mléko chvěje, a uvědomila jsem si, že se mi třese ruka. Otec usedl na židli a ten kontrast mezi ním a tím, kdo tam seděl předtím, byl komický.

"Díky," řekl, když jsem položila jídlo před něj na stůl.

"Jak ses dneska měl?" vysypala jsem ze sebe spěšně; umírala jsem touhou uniknout do svého pokoje.

"Dobře. Ryby braly… a co ty? Udělala jsi všechno, co jsi chtěla?"

"Ani ne - venku bylo moc hezky na to, abych zůstávala doma." Znovu jsem si ukousla.

"Byl to hezký den," souhlasil. To je slabé slovo, pomyslela jsem si.

Když jsem dojedla poslední kousek, zvedla jsem sklenici a zhltla zbytek mléka. Překvapilo mě, že si toho Charlie všiml. "Spěcháš?"

"Jo, jsem unavená. Chci si jít brzy lehnout."

"Vypadáš tak trochu rozrušeně," podotkl. Ach jo, proč musí být zrovna tohle večer, kdy vyžaduje mou pozornost?

"Vážně?" To byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla. Rychle jsem odrbala talíře ve dřezu a položila je dnem vzhůru na utěrku, aby oschly.

"Je sobota," přemítal.

Neodpověděla jsem.

"Žádné plány na dnešní večer?"

"Ne, tati, jenom se chci trochu vyspat."

"Žádný z kluků ve městě není tvůj typ, hm?" Byl podezíravý, ale snažil se předstírat, že je v pohodě.

"Ne, žádný z kluků mi ještě nepadl do oka." Dávala jsem si pozor, abych nekladla přílišný důraz na slovo kluků ve své snaze být k němu upřímná.

"Myslel jsem, že třeba Mike Newton… říkala jsi, že je přátelský."

"Je to jen kamarád, tati."

"No, stejně jsi pro ně až moc dobrá. Počkej, až se dostaneš na vysokou, pak se teprve začni rozhlížet." Sen každého otce, že jeho dcera bude z domu dřív, než jí spustí hormony.

"To mi připadá jako dobrý nápad," souhlasila jsem, jak jsem se vydávala nahoru po schodech.

"Dobrou, holčičko," zavolal za mnou. Bezpochyby bude celý večer pečlivě naslouchat a čekat, že se pokusím vytratit se ven.

"Uvidíme se ráno, tati." Uvidíme se, až se budeš o půlnoci vkrádat do mého pokoje, abys mě zkontroloval.

Snažila jsem se, aby můj krok zněl pomalu a unaveně, jak jsem šla nahoru po schodech do pokoje. Zavřela jsem dveře dost hlasitě, aby to slyšel, a pak jsem sprintovala po špičkách k oknu. Otevřela jsem ho dokořán a vyklonila se do tmy. Moje oči pročesávaly temnotu, neproniknutelné stíny stromů.

"Edwarde?" zašeptala jsem a připadala si jako idiot.

Tichá, smějící se odpověď se ozvala za mnou. "Ano?"

Otočila jsem se a ruka mi překvapeně vylétla k hrdlu.

Ležel na mé posteli, široce se usmíval, jednu ruku za hlavou, nohama komíhal přes pelest - obrázek pohody.

"No tohle!" vydechla jsem a podlomila se mi kolena. Sesula jsem se na podlahu.

"Promiň." Stiskl rty k sobě a snažil se zakrýt své pobavení.

"Jen mi dej minutku, abych si nahodila srdce."

Pomalu se posadil, aby mě zase nevyplašil. Pak se naklonil dopředu a natáhl své dlouhé paže, aby mě zvedl, popadl mě nad lokty, jako bych byla batole. Posadil mě na postel vedle sebe.

"Co kdyby sis sedla ke mně," navrhl a položil svou chladnou ruku na mou. "Co tvoje srdce?"

"Ty mi to pověz - jsem si jistá, že ho slyšíš líp než já."

Cítila jsem, jak jeho tichý smích otřásá postelí.

Seděli jsme chvilku mlčky a oba jsme poslouchali, jak se můj srdeční tep zpomaluje. Myslela jsem na to, že mám Edwarda u sebe v pokoji, když je otec doma.

"Můžu se chvilku chovat jako člověk?" zeptala jsem se.

"Jistě." Pokynul rukou, abych si posloužila.

"Zůstaň," poručila jsem a snažila se vypadat přísně.

"Ano, paní učitelko." A změnil se v sochu sedící na kraji mé postele.

Vyskočila jsem, popadla z podlahy pyžamo a ze stolu toaletní tašku. Nechala jsem zhasnuté světlo a vyklouzla ven. Zavřela jsem za sebou dveře.

Slyšela jsem zvuk televize, který se nesl vzhůru po schodech. Bouchla jsem hlasitě dveřmi do koupelny, aby mě Charlie nepřišel nahoru kontrolovat.

Měla jsem naspěch. Zuřivě jsem si čistila zuby, snažila jsem se být důkladná a zároveň rychlá, abych odstranila všechny stopy po lasagních. Ale horká voda sprchy se nedala uspěchat. Uvolňovala mi stažené svaly na zádech, zklidňovala tep. Povědomá vůně mého šamponu ve mně vzbuzovala pocit, že snad jsem ten samý člověk, jako jsem byla dnes ráno. Snažila jsem se nemyslet na Edwarda, jak sedí v mém pokoji a čeká, protože pak jsem musela celý uklidňovací proces začít znovu. Nakonec už jsem to nemohla déle odkládat. Vypnula jsem vodu, rychle jsem se osušila, zase ve spěchu. Natáhla jsem si děravé tričko a šedé pyžamové kalhoty. Příliš pozdě litovat, že jsem si nesbalila to luxusní hedvábné pyžamo, které mi maminka koupila předloni k narozeninám a které leželo doma někde v šuplíku, stále ještě ověšené cedulkami z obchodu.

Znovu jsem si ručníkem utřela vlasy a rychle je projela kartáčem. Hodila jsem ručník do koše na špinavé prádlo a do toaletky jsem nastrkala kartáček a pastu. Pak jsem seběhla po schodech, aby mě Charlie viděl v pyžamu, s mokrými vlasy.

"Dobrou, tati."

"Dobrou, Bello." Vypadal vážně vykuleně, když mě tak viděl. Možná ho to odradí od noční kontroly.

Brala jsem schody po dvou a snažila se být přitom potichu. Vpadla jsem do pokoje a zavřela za sebou pevně dveře.

Edward se nepohnul ani o zlomek centimetru, socha Adonise posazená na mé vybledlé dece. Usmála jsem se a jeho rty se zkřivily, socha ožila.

Hodnotil mě pohledem, sledoval moje vlhké vlasy, odrbané tričko. Zvedl obočí. "Hezké."

Ušklíbla jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama