17.kapitola- hra 1.část

18. srpna 2012 v 15:57 |  Stmívání

Zrovna začínalo mžít, když Edward zabočil do naší ulice. Až do té chvíle jsem neměla pochyby, že zůstane se mnou, zatímco já zatím strávím pár hodin ve skutečném světě.

A pak jsem uviděla, jak na Charlieho příjezdové cestě parkuje černé auto, omšelá fordka - a uslyšela jsem, jak Edward zamumlal něco nesrozumitelného tichým, hrubým hlasem.

Pod mělkou přední verandou, která jim poskytovala ochranu před deštěm, se schovávali Jacob Black a jeho otec sedící na vozíku. Jacob se díval dolů s pokořeným výrazem.

Edwardův tichý hlas byl zuřivý. "Tohle už překračuje všechny meze."

"Přijel varovat Charlieho?" hádala jsem, spíš zděšená než rozzlobená.

Edward jenom přikývl a s přimhouřenýma očima si Billyho změřil přes padající déšť.

Ulevilo se mi, že Charlie ještě není doma.

"Já to vyřídím," navrhla jsem. Edwardův černý pohled ve mně vzbuzoval úzkost.

K mému překvapení souhlasil. "To je asi nejlepší. Ale buď opatrná. To dítě o tom nemá ponětí."

Trochu jsem se zarazila při slově dítě. "Jacob není zas o tolik mladší než já," připomněla jsem mu.

Tehdy se na mě podíval, jeho hněv najednou vyprchával. "No jo, já vím," ujistil mě s úsměvem.

Povzdechla jsem si a položila ruku na kliku dveří.

"Vezmi je dovnitř," nařizoval, "abych mohl odjet. Vrátím se kolem setmění."

"Chceš moje auto?" nabídla jsem mu a mezitím jsem přemýšlela, jak bych nepřítomnost náklaďáčku vysvětlila Charliemu.

Vykulil oči. "Dokážu jít rychleji, než tahle kára jede."

"Nemusíš odcházet," řekla jsem toužebně.

Usmál se nad mým smutným výrazem. "Ale musím. Až se jich zbavíš," - vrhl temný pohled směrem k Blackovým - "ještě budeš muset připravit Charlieho na seznámení se svým novým přítelem." Široce se usmál a ukázal všechny zuby.

Zasténala jsem. "Moc díky."

Usmál se tím pokřiveným úsměvem, který jsem milovala. "Brzy se vrátím," slíbil. Jeho oči bleskly zpátky k verandě, pak se naklonil, aby mě rychle políbil těsně pod hranu čelisti. Srdce mi freneticky bouchalo a taky jsem se podívala k verandě. Billy už se netvářil lhostejně; rukama svíral opěrky vozíku.

"Brzy," zdůraznila jsem, jak jsem otvírala dveře a vystoupila do deště.

Cítila jsem jeho oči na svých zádech, jak jsem napůl běžela lehkou sprškou k verandě.

"Dobrý den, Billy. Ahoj, Jacobe." Pozdravila jsem je tak vesele, jak jen jsem dokázala. "Charlie je celý den pryč - doufám, že nečekáte dlouho."

"Dlouho ne," řekl Billy tlumeně. Jeho černé oči mě probodávaly "Jenom jsem tu chtěl nechat tohle," ukázal na hnědý papírový sáček, který mu ležel na klíně.

"Díky," řekla jsem, ačkoliv jsem neměla ponětí, co to může být. "Co kdybyste šli na chvilku dovnitř a osušili se?"

Předstírala jsem, že nevnímám jeho upřené pohledy, jak jsem odemykala dveře, a pokynula jim, aby šli dovnitř.

"Počkejte, já to vezmu," nabídla jsem se a otočila se, abych zavřela dveře. Dovolila jsem si jeden poslední pohled na Edwarda. Čekal, úplně bez pohnutí, oči vážné.

"Asi to bude chtít dát do ledničky," poznamenal Billy, jak mi podával balíček. "Jsou to domácí opečené ryby od Harryho Clearwatera - Charlie je má rád. V ledničce to tolik nezvlhne." Pokrčil rameny.

"Díky," opakovala jsem, ale tentokrát jsem to myslela upřímně. "Už mi docházela inspirace, jak nově upravit rybu, a on dneska určitě nějaké přinese."

"Zase na rybách?" zeptal se Billy s lehkým zábleskem v oku. "Tam na obvyklém místě? Možná se stavím, abych ho viděl."

"Ne," lhala jsem rychle, můj obličej ztvrdl. "Měl namířeno někam na nové místo… ale nemám ponětí, kam."

Všiml si mého změněného výrazu a byl z toho zamyšlený.

"Jacobe," řekl a pořád si mě měřil. "Co kdybys přinesl z auta ten nový obrázek Rebeky? Nechám ho tu taky pro Charlieho."

"Kde je?" zeptal se Jacob otráveně. Pohlédla jsem na něj, ale on se díval na podlahu, obočí stažené k sobě.

"Myslím, že jsem ho viděl v kufru," řekl Billy. "Možná to tam budeš muset prohrabat."

Jacob se odloudal ven do deště.

Stáli jsme s Billym mlčky proti sobě. Po pár vteřinách začalo být mlčení nepříjemné, tak jsem se otočila a vydala se do kuchyně. Slyšela jsem, jak jeho mokrá kola kvílí na linoleu, jak mě následoval.

Nacpala jsem sáček do přeplněné horní police ledničky a otočila se, abych se na něj podívala. Jeho hluboce zvrásněný obličej byl nečitelný.

"Charlie se ještě dlouho nevrátí." Můj hlas byl téměř hrubý.

Přikývl na souhlas, ale nic neříkal.

"Ještě jednou díky za ty pečené ryby," nadhodila jsem.

Zase přikývl. Vzdychla jsem a založila si ruce na prsou.

Zdálo se, že vycítil, že jsem vzdala společenskou konverzaci. "Bello," řekl a pak zaváhal.

Čekala jsem.

"Bello," řekl znovu, "Charlie je jeden z mých nejlepších přátel."

"Ano."

Vyslovoval každé slovo pečlivě svým rachotivým hlasem. "Všiml jsem si, že trávíš čas s jedním z Cullenových."

"Ano," zopakovala jsem krátce.

Jeho oči se přimhouřily. "Možná mi do toho nic není, ale nemyslím, že je to tak dobrý nápad."

"Máte pravdu," souhlasila jsem. "Nic vám do toho není."

Povytáhl své šedivějící obočí. "Ty to asi nevíš, ale Cullenova rodina má v rezervaci nepříjemnou pověst."

"To pro mě není žádná novinka," informovala jsem ho tvrdým hlasem. To ho překvapilo. "Ale tu reputaci si zasloužili neprávem, viďte? Protože Cullenovi do rezervace nikdy nejezdí, že ne?" Viděla jsem, že moje méně než jemná připomínka dohody, která jak vázala, tak chránila jeho kmen, ho zaskočila.

"To je pravda," souhlasil, v očích obezřetný pohled. "Zdá se… že jsi o Cullenových dobře informovaná. Informovanější, než jsem čekal."

Měřila jsem si ho pohledem. "Možná jsem dokonce informovanější než vy."

Našpulil tlusté rty, zatímco to zvažoval. "Možná," uznal, ale v očích mu zablýsklo. "Je Charlie také tak informovaný?"

Našel slabý článek v mém brnění.

"Charlie má Cullenovy hodně rád," ohradila jsem se. Jasně pochopil můj únik. Jeho výraz byl nešťastný, ale nepřekvapený.

"Nic mi do toho není," řekl. "Ale Charliemu možná ano."

"A neměla by to taky být moje starost, jestli si myslím, nebo nemyslím, že do toho Charliemu něco je, co říkáte?"

Přemítala jsem, jestli vůbec porozuměl mojí zmatené otázce, jak jsem se snažila, abych neřekla nic kompromitujícího. Ale zdálo se, že porozuměl. Přemýšlel o tom chvíli, zatímco déšť bubnoval do střechy - jediný zvuk, který prolamoval ticho.

"Ano," vzdal to nakonec. "Asi je to taky tvoje věc."

Vydechla jsem úlevou. "Díky Billy."

"Jenom mysli na to, co děláš, Bello," nabádal mě.

"Dobře," souhlasila jsem rychle.

Zamračil se. "Chtěl jsem tím říct, abys v tom, co děláš, nepokračovala."

Podívala jsem se mu do očí, naplněných jenom starostí o mě, a nevěděla jsem, co na to říct.

V tu chvíli nahlas bouchly dveře a já jsem při tom zvuku nadskočila.

"V autě žádná fotka není," slyšeli jsme Jacobův žalující hlas, ještě než se Jacob objevil. Ramena měl promočená deštěm a z vlasů mu kapalo, když se objevil za rohem.

"Hmm," zamručel Billy, najednou netečný, a otočil svůj vozík, aby synovi viděl do tváře. "Tak jsem ji asi nechal doma."

Jacob dramaticky zakoulel očima. "Skvělé."

"No, Bello, pověz Charliemu…" odmlčel se Billy, než pokračoval, "že jsme se tu zastavili, no."

"Povím," zamumlala jsem.

Jacob byl překvapený. "To už jedeme?"

"Charlie bude dlouho venku," vysvětloval Billy, jak projížděl kolem Jacoba.

"Aha." Jacob vypadal nespokojeně. "No, tak se snad uvidíme jindy, Bello."

"Jasně," souhlasila jsem.

"Dávej na sebe pozor," varoval mě Billy. Neodpověděla jsem.

Jacob pomáhal otci ven ze dveří. Zamávala jsem jim krátce, rychle jsem pohlédla na svůj už prázdný náklaďáček a pak jsem zavřela dveře, ještě než odjeli.

Stála jsem na minutku v chodbě a poslouchala zvuk jejich auta, jak couvalo a odjíždělo. Nehýbala jsem se a čekala, až podrážděnost a úzkost opadnou. Když napětí konečně trochu odeznělo, šla jsem nahoru, abych se převlékla ze slavnostních šatů.

Vyzkoušela jsem si pár různých triček, nebyla jsem si jistá, co mám večer očekávat. Jak jsem se soustředila na to, co nadcházelo, to, co se právě stalo, jsem skoro pustila z hlavy. Teď, když jsem byla z dosahu Jasperova a Edwardova vlivu, musela jsem se přemáhat, abych předem nepodlehla zděšení. S výběrem oblečení jsem byla rychle hotová - hodila jsem na sebe starou flanelovou košili a džíny - protože jsem věděla, že stejně strávím celý večer v pršiplášti.

Zazvonil telefon a já jsem sprintovala dolů, abych ho zvedla. Existoval jenom jediný hlas, který jsem chtěla slyšet; cokoliv jiného bude zklamáním. Ale věděla jsem, že kdyby on chtěl se mnou mluvit, pravděpodobně by se prostě zjevil u mě v pokoji.

"Haló?" zeptala jsem se a popadala dech.

"Bello? To jsem já," ohlásila se Jessica.

"Ach, ahoj, Jess." Trvalo mi chvilku, než jsem se vrátila do reality. Připadalo mi to jako měsíce, a ne dny, kdy jsem s Jess naposledy mluvila. "Jaký byl ples?"

"To byla taková legrace!" horovala Jessica. Protože nepotřebovala nijak pobízet, spustila výčet toho, co se stalo včera večer, minutu po minutě. Já jsem dělala jenom hmmm a ááá na správných místech, ale nebylo snadné se soustředit. Jessica, Mike, ples, škola - všichni mi teď připadali podivně irelevantní. Pohledem jsem pořád střílela k oknu a snažila se odhadnout stupeň světla za těžkými mraky.

"Slyšela jsi, co jsem říkala, Bello?" zeptala se Jessica nevrle.

"Promiň, cože?"

"Říkala jsem, že mě Mike políbil! Věřila bys tomu?"

"To je nádhera, Jess," řekla jsem.

"A co jsi včera dělala ty?" vyzvídala Jessica, stále otrávená z nedostatku mé pozornosti. Nebo se možná zlobila, protože jsem se nevyptávala na podrobnosti.

"Nic, vážně. Prostě jsem byla venku a užívala si sluníčko."

Uslyšela jsem v garáži Charlieho auto.

"Ozval se ti Edward Cullen?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama