17.kapitola- hra 2.část

18. srpna 2012 v 15:57 |  Stmívání

Přední dveře bouchly a já jsem slyšela, jak Charlie hlučí pod schody se svým rybářským náčiním.

"Hm." Zaváhala jsem, nebyla jsem si jistá, co jí mám vykládat.

"Ahoj, děvenko!" zavolal Charlie, jak vstoupil do kuchyně. Zamávala jsem mu.

Jess slyšela jeho hlas. "Jo tak, ty tam máš tátu. To nic - promluvíme si zítra. Uvidíme se na matice."

"Ahoj, Jess." Zavěsila jsem telefon.

"Ahoj, tati," pozdravila jsem ho. Omýval si ruce ve dřezu. "Kde máš ryby?"

"Vyndal jsem je do mrazáku."

"Vezmu si pár kousků, než zmrznou - Billy ti tady dnes odpoledne nechal pár opečených ryb od Harryho Clearwatera," oznámila jsem naoko nadšeně.

"Vážně?" Charliemu se rozzářily oči. "Ty mám moc rád."

Charlie se šel umýt, zatímco já jsem chystala večeři. Netrvalo dlouho a seděli jsme u stolu a mlčky jedli. Charliemu jídlo chutnalo. Zoufale jsem přemýšlela, jak splním svůj úkol, snažila jsem se přijít na způsob, jak to téma nakousnout.

"Co jsi dneska dělala?" zeptal se a vytrhl mě z mého snění.

"No, dneska odpoledne jsem byla venku kolem domu…" Vlastně jenom kousek odpoledne. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl vesele, ale žaludek se mi svíral. "A dnes dopoledne jsem byla na návštěvě u Cullenových."

Charlie upustil vidličku.

"U doktora Cullena doma?" zeptal se udiveně.

Předstírala jsem, že jsem si nevšimla jeho reakce. "Jo."

"Co jsi tam dělala?" Nezvedl svou vidličku.

"No, mám dnes večer tak trochu rande s Edwardem Cullenem a on mě chtěl představit svým rodičům… tati?"

Zdálo se, že Charlie má infarkt.

"Tati, jsi v pořádku?"

"Ty jdeš ven s Edwardem Cullenem?" zahřměl.

Jejda. "Myslela jsem, že máš Cullenovy rád."

"Je pro tebe moc starý," reptal.

"Oba chodíme do třeťáku," opravila jsem ho, ačkoliv kdyby tušil, jakou má pravdu, tak ho trefí šlak.

"Počkej…" zarazil se. "Který z nich je Edwin?"

"Edward je nejmladší, ten s nazrzle hnědými vlasy." Ten nejkrásnější, ten božský…

"Aha, no, tak to je…" - snažil se - "lepší, myslím. Nelíbí se mi, jak vypadá ten veliký. Jsem si jistý, že je to milý chlapec a tak, ale pro tebe mi přijde příliš… zralý. Takže ten Edwin s tebou chodí?"

"Je to Edward, tati."

"Chodí s tebou?"

"Asi jo."

"Včera večer jsi říkala, že tě žádný kluk z města nezajímá." Ale zase zvedl svou vidličku, takže jsem viděla, že to nejhorší máme za sebou.

"No, Edward nebydlí ve městě, tati."

Věnoval mi přezíravý pohled, zatímco žvýkal.

"A stejně," pokračovala jsem, "je to ještě na začátku, víš. Takže mě neuváděj do rozpaků s těmi řečmi o chození, jo?"

"Kdy má přijít?"

"Bude tu za pár minut."

"Kam půjdete?"

Hlasitě jsem zasténala. "Ty jsi jako španělská inkvizice. Budeme hrát baseball s jeho rodinou."

Jeho obličej se svraštil, ale pak se konečně zachechtal. "Ty budeš hrát baseball?"

"No, já se asi budu většinou jen dívat."

"To musíš mít toho kluka vážně ráda," podotkl podezíravě.

Povzdechla jsem si a zvedla oči v sloup.

Uslyšela jsem řev motoru, jak před naším domem zastavilo auto. Vyskočila jsem a začala po sobě uklízet nádobí.

"Nech to, já to dneska umyju. Ty mě moc rozmazluješ."

Ozval se zvonek u dveří a Charlie se odloudal, aby otevřel. Byla jsem půl kroku za ním.

Neuvědomila jsem si, jak silně venku leje. Edward stál v záři světla na verandě a vypadal jako manekýn v reklamě na pláště do deště.

"Pojď dál, Edwarde."

Vydechla jsem úlevou, že Charlie řekl jeho jméno správně.

"Děkuju, pane řediteli," řekl Edward uctivým hlasem.

"Běž dál a říkej mi Charlie. Ukaž, vezmu ti bundu."

"Díky, pane."

"Posaď se, Edwarde."

Ušklíbla jsem se.

Edward se plynule posadil na židli, čímž mě přinutil sednout si vedle pana ředitele Swana na pohovku. Rychle jsem po něm vrhla zamračený pohled. Zamrkal Charliemu za zády.

"Takže jsem slyšel, že bereš mou holčičku podívat se na baseball." Jenom ve Washingtonu skutečnost, že leje jako z konve, nemá vůbec žádný dopad na hraní venkovních sportů.

"Ano, pane, tak to máme v plánu." Nevypadal překvapeně, že jsem otci řekla pravdu. Ovšem možná nás poslouchal.

"No, to pro vás bude posila."

Charlie se zasmál a Edward se přidal.

"Dobře." Vstala jsem. "Dost humoru na můj účet. Půjdeme." Šla jsem zpátky do haly a natáhla si bundu. Šli za mnou.

"Ne moc pozdě, Bell."

"Nebojte se, Charlie, přivedu ji domů brzy," slíbil Edward.

"Dávej na mou holčičku pozor, ano?"

Zasténala jsem, ale oni mě ignorovali.

"Se mnou bude v bezpečí, slibuju, pane."

Charlie nemohl pochybovat o Edwardově upřímnosti, zněla z každého slova.

Vykradla jsem se ven. Oni se oba ještě zasmáli a Edward pak vyšel za mnou.

Na verandě jsem zůstala stát jako přimrazená. Vedle mého náklaďáčku stál obrovský Jeep. Jeho pneumatiky mi sahaly výš než do pasu. Přes přední i zadní světlomety měl kovové zábrany a čtyři obrovské světlomety byly namontované na ochranném rámu. Kapota byla zářivě červená.

Charlie dlouze zahvízdal.

"Zapněte si pásy," zajíkl se.

Edward obešel auto ke dveřím na mé straně a otevřel mi. Odhadla jsem vzdálenost k sedadlu a připravila se, že budu muset skákat. Povzdechl si a pak mě jednou rukou zvedl. Doufala jsem, že si toho Charlie nevšiml.

Zatímco se normálním, lidským krokem vracel na místo řidiče, snažila jsem se zapnout si pás. Ale bylo tam příliš mnoho sponek.

"K čemu to všechno je?" zeptala jsem se, když otevřel dveře.

"To jsou popruhy na jízdu v terénu."

"Jejda."

Snažila jsem se najít správná místa, aby všechny přezky zapadly, ale moc rychle mi to nešlo. Zase si povzdychl a natáhl se, aby mi pomohl. Byla jsem ráda, že déšť je tak hustý, že Charlieho na verandě nebylo jasně vidět. To znamenalo, že ani on neviděl, jak mi Edward rukama přejíždí po krku, hladí mě po klíční kosti. Vzdala jsem snahu pomoct mu a soustředila jsem se na to, aby mi stačil dech.

Edward otočil klíčkem a motor s řevem nastartoval. Odjeli jsme od domu.

"Ty máš teda ale… velký džíp."

"To je Emmettův. Říkal jsem si, že asi nebudeš chtít celou cestu utíkat."

"Kde tohle parkujete?"

"Přestavěli jsme jednu z venkovních budov na garáž."

"Ty si nezapneš pás?"

Vrhl po mně nevěřícný pohled.

Pak mi něco docvaklo.

"Utíkat celou cestu? To znamená, že kus cesty stejně budeme muset běžet?" Hlas mi stoupl o několik oktáv.

Usmál se napjatě. "Ty utíkat nebudeš."

"Mně jen bude špatně."

"Drž oči zavřené a budeš v pohodě."

Kousla jsem se do rtu, abych potlačila paniku.

Naklonil se ke mně, aby mě políbil na temeno hlavy, a pak zasténal. Zmateně jsem se na něj podívala.

"Ty v dešti tak hezky voníš," vysvětlil mi.

"A to je dobře, nebo špatně?" zeptala jsem se obezřetně.

Povzdechl si. "Obojí, vždycky obojí."

Nevím, jak našel cestu v té tmě a lijáku, ale najednou jsme se ocitli na vedlejší silnici, která nebyla ani tak silnice, jako spíš horská stezka. Konverzace byla na dlouho nemožná, protože já jsem se natřásala na sedadle jako sbíječka. On si, zdá se, jízdu užíval, protože se celou cestu zeširoka usmíval.

A pak jsme dojeli na konec silnice; stromy obestoupily džíp jako zelená stěna. Déšť se změnil v pouhé mrholení, které s každou vteřinou ustávalo, nebe se rozjasňovalo skrz mraky.

"Promiň, Bello, odsud musíme po svých."

"Víš co? Tak já tady prostě počkám."

"Co se stalo s tvou odvahou? Dnes ráno jsi byla mimořádná."

"Ještě jsem nezapomněla na posledně." Je možné, že to bylo teprve včera?

Obešel auto k mým dveřím jako žíznivá čára. Začal mě rozepínat.

"Já to udělám, ty jdi napřed," protestovala jsem.

"Hmmm…" zauvažoval, jak to rychle dokončil. "Zdá se, že ti budu muset napravit vzpomínku."

Než jsem mohla zareagovat, vytáhl mě z džípu a postavil mě na zem. Teď už sotva mžilo; Alice bude mít pravdu.

"Napravit mou vzpomínku?" zeptala jsem se nervózně.

"Něco takového." Pozorně se na mě zadíval, ale v očích mu vesele jiskřilo. Položil ruce na kapotu po obou stranách mé hlavy, naklonil se dopředu a přinutil mě tak přitisknout se zády na dveře. Naklonil se ještě blíž, jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Neměla jsem kam uhnout.

"Teď mi řekni," vydechl a jenom jeho vůně narušovala můj myšlenkový proces, "čeho přesně se bojíš?"

"No, ehm, že narazím do stromu -" polkla jsem "- a umřu. A pak že mi bude špatně."

Potlačil úsměv. Pak sklonil hlavu dolů a svými chladnými rty se měkce dotkl důlku dole na mém krku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama