24.kapitola- slepá ulička 3.část

18. srpna 2012 v 16:08 |  Stmívání

Při mých slovech sebou trhl, ale utrápený pohled mu zůstal.

"To na tom ovšem nebylo to nejhorší," pokračoval šeptem. Choval se, jako kdybych nic neříkala. "Ani to, jak jsem tě tam viděl na podlaze… zhroucenou a zlomenou," hlas se mu zadrhl. "Ani to, že jsem si myslel, že jdu moc pozdě. A že jsem slyšel, jak křičíš bolestí - všechny ty nesnesitelné vzpomínky, které si s sebou ponesu po zbytek věčnosti. Ne, nejhorší byl ten pocit… to vědomí, že nedokážu přestat. Věřil jsem, že tě zabiju sám."

"Ale tys mě nezabil."

"Mohl jsem. Tak snadno."

Věděla jsem, že musím zůstat klidná… ale on se snažil sám sebe přemluvit, aby mě opustil, a mně se plíce chvěly panikou, která se snažila dostat se ven.

"Slib mi to," zašeptala jsem.

"Co?"

"Ty víš, co." Už jsem začínala být rozzlobená. On byl tak paličatě odhodlaný trvat na opaku.

Slyšel změnu v mém tónu. Jeho oči se napjaly. "Nezdá se, že jsem dost silný, abych se od tebe držel dál, a tak předpokládám, že si prosadíš svou… bez ohledu na to, jestli tě to zabíje, nebo ne," dodal hrubě.

"Fajn." Ovšem nic mi neslíbil - ta skutečnost mi neunikla. Paniku se mi moc potlačit nepodařilo; nezbývala mi síla, abych ovládla svůj hněv. "Říkal jsi mi, jak jsi přestal… teď chci vědět, proč," žádala jsem.

"Proč?" opakoval obezřetně.

"Proč jsi to udělal. Proč jsi prostě nedovolil, aby se ten jed rozšířil? Teď už bych byla jako ty."

Edwardovy oči jako by zmatněly a zčernaly a já jsem si vzpomněla, že to je něco, co jsem nikdy neměla vědět. Alice se musí velmi zaobírat věcmi, které se o sobě dozvěděla… nebo si v jeho blízkosti dávala velký pozor na své myšlenky - určitě neměl ponětí, že mě poučila o procesu přeměny v upíra. Byl překvapený a rozzuřilo ho to. Nozdry se mu rozšířily, jeho ústa vypadala, jako by byla vytesaná z kamene.

Nechystal se odpovědět, to mi bylo jasné.

"Uznávám, že jestli někdo nemá žádné zkušenosti s milostnými vztahy, pak jsem to já," řekla jsem. "Ale prostě mi připadá logické… že by si muž a žena měli být tak nějak rovni…, tedy, že jeden z nich se nemůže pořád vrhat střemhlav do nebezpečí a zachraňovat toho druhého. Musejí se zachraňovat navzájem."

Složil si paže po straně postele a položil si na ně bradu. Jeho výraz byl klidný, už svůj hněv ovládl. Zjevně usoudil, že se nezlobí na mě. Doufala jsem, že dostanu šanci Alici varovat dřív, než se s ní chytí on.

"Ty jsi mě zachránila," řekl tiše.

"Nemůžu být pořád Lois Laneová," stála jsem na svém. "Já chci být taky Superman."

"Nevíš, o co žádáš." Jeho hlas byl tichý, jeho oči zíraly upřeně na kraj povlaku na polštář.

"Myslím, že vím."

"Bello, to tedy nevíš. Měl jsem skoro devadesát let na to, abych si to promyslel, a pořád si nejsem jistý."

"Mrzí tě, že tě Carlisle zachránil?"

"Ne, to mě nemrzí." Odmlčel se, než pokračoval. "Ale můj život byl u konce. Já jsem se ničeho nevzdával."

"Ty jsi můj život. Jsi to jediné, co za žádnou cenu nechci ztratit." Už jsem se v tom zlepšovala. Bylo snadné přiznat, jak moc ho potřebuju.

On byl ovšem velmi klidný. Rozhodnutý.

"Já to nemůžu udělat, Bello. Neudělám ti to."

"Proč ne?" V krku mě škrábalo a slova nebyla tak hlasitá, jak jsem chtěla. "Neříkej mi, že je to moc těžké! Po dnešku, nebo to vlastně bylo před několika dny… stejně, po tom už by to měla být hračka."

Zíral na mě.

"A ta bolest?" zeptal se sarkasticky.

Pobledla jsem. Nemohla jsem si pomoct. Ale snažila jsem se udržet svůj výraz, abych neukázala, jak jasně si pamatuju ten pocit… ten oheň v žilách.

"To je můj problém," řekla jsem. "Dokážu se s tím vypořádat."

"Statečnost beru, ale jen do chvíle, než se stává šílenstvím."

"O to tady nejde. Tři dny. No a co."

Edward se znovu zaškaredil, jak mu moje slova připomněla, že jsem informovanější, než chtěl. Dívala jsem se, jak potlačuje hněv. Zkoumavě se po mně podíval.

"Charlie?" zeptal se krátce. "Renée?"

Minuty ubíhaly v mlčení, jak jsem se snažila zodpovědět jeho otázku. Otevřela jsem pusu, ale nevyšel žádný zvuk. Zase jsem ji zavřela. Čekal a jeho výraz se stával vítězným, protože pochopil, že na tohle žádnou odpověď nemám.

"Podívej, o to tady taky nejde," zamumlala jsem nakonec; můj hlas byl tak nepřesvědčivý, jako vždycky, když jsem lhala. "Renée se vždycky rozhodovala podle toho, jak jí to vyhovovalo - jistě by mi dopřála to samé. A Charlie je odolný, je zvyklý být sám. Nemůžu se o něj starat napořád. Mám vlastní život, který musím žít."

"Přesně," odsekl. "A já ti ho neukončím."

"Jestli čekáš, až budu na smrtelné posteli, mám pro tebe novinu! Právě jsem tam byla!"

"Uzdravíš se," připomněl mi.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a přitom si nevšímala bolestivé křeče, kterou to spustilo. Dívala jsem se na něj a on mi pohled opětoval. Na tváři mu bylo vidět, že nepřipustí žádný kompromis.

"Ne," řekla jsem pomalu. "Neuzdravím."

Čelo se mu zvrásnilo. "Samozřejmě, že se uzdravíš. Možná budeš mít jednu dvě jizvy…"

"Ty se pleteš," stála jsem na svém. "Já umřu."

"Vážně, Bello." Teď byl znepokojený. "Dostaneš se odsud za pár dnů. Nanejvýš za dva týdny."

Dívala jsem se po něm nasupeně. "Možná neumřu teď… ale jednou umřu. Každý den, každou minutu se tomu přibližuju. A zestárnu."

Zamračil se, jak mu došlo, co jsem chtěla říct, přitiskl si dlouhé prsty ke spánkům a zavřel oči. "Tak se to většinou stává. Tak by to mělo být. Tak by se to stalo, kdybych neexistoval - a já bych neměl existovat."

Zasupěla jsem. Překvapeně otevřel oči. "To je hloupost. To je jako jít k někomu, kdo právě vyhrál v loterii, vzít mu jeho peníze a říct, 'Hele, prostě se vrátíme k tomu, jak by to mělo být. Je to tak lepší.'A to neberu."

"Já jsem stěží výhra v loterii," zasténal.

"To je pravda. Ty jsi mnohem lepší."

Obrátil oči v sloup a rty mu ztvrdly. "Bello, o tomhle už nebudeme diskutovat. Odmítám tě odsoudit k věčné noci, a tím je to skončeno."

"Jestli si myslíš, že tohle je konec, tak mě moc dobře neznáš," varovala jsem ho. "Nejsi jediný upír, kterého znám."

Jeho oči zase zčernaly. "Alice by se neodvážila."

A podíval se tak hrozivě, že jsem tomu neochotně musela uvěřit - nedokázala jsem si představit nikoho dost statečného, aby se mu postavil.

"Alice už to viděla, viď?" hádala jsem. "Proto tě zlobí to, co říká. Ona ví, že budu jako ty… jednou."

"Nemá pravdu. Taky tě viděla mrtvou, a nesplnilo se to."

"To si počkáš, než já budu sázet proti Alici."

Dlouhou dobu jsme na sebe zírali. Bylo tam velké ticho, až na bzukot přístrojů, pípání, kapání, tikání velkých hodin na zdi. Nakonec jeho výraz zjihl.

"Tak kam jsme se to dostali?" přemítala jsem.

Bez humoru se zachechtal. "Myslím, že se tomu říká slepá ulička."

Povzdechla jsem si. "Au," zamumlala jsem.

"Jak se cítíš?" zeptal se a oči mu padly na tlačítko na sestru.

"Je mi fajn," lhala jsem.

"Nevěřím ti," řekl něžně.

"Neusnu."

"Potřebuješ si odpočinout. Všechno tohle hádání ti škodí."

"Tak to vzdej," nadhodila jsem.

"Pěkný pokus." Sáhl na tlačítko.

"Ne!"

Ignoroval mě.

"Ano?" zaskřípal reproduktor na zdi.

"Myslím, že jsme připraveni na další léky proti bolesti," řekl klidně a mého rozzuřeného výrazu si nevšímal.

"Pošlu tam sestru." Ten hlas zněl velmi znuděně.

"Nevezmu si je," prohlásila jsem.

Podíval se k sáčku s roztokem, který visel vedle mé postele. "Myslím, že tě nebudou žádat, abys něco polykala."

Tepová frekvence mi začala stoupat. Vyčetl strach v mých očích a frustrovaně si povzdechl.

"Bello, máš bolesti. Potřebuješ si odpočinout, aby ses mohla uzdravit. Proč jsi tak umíněná? Už do tebe nebudou zavádět další jehly."

"Já se nebojím jehel," zamumlala jsem. "Bojím se zavřít oči."

Pak se usmál svým pokřiveným úsměvem a vzal můj obličej do dlaní. "Říkal jsem ti, že nikam nejdu. Neboj se. Dokud ti to bude dělat radost, budu tady."

Oplatila jsem mu úsměv a přitom jsem ignorovala bolest v tvářích. "To mluvíš o věčnosti, víš."

"Ále, to tě přejde - je to jenom zamilování."

Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou - působilo mi to závrať. "Byla jsem šokovaná, když to Renée spolkla. Já vím, že ty to víš líp."

"To je ta krásná věc na tom, být člověkem," pověděl mi. "Věci se mění."

Přimhouřila jsem oči. "Nezadržuj dech."

Smál se, když vstoupila sestra a v ruce třímala injekční stříkačku.

"Promiňte," řekla úsečně Edwardovi.

Vstal a přešel na druhý konec malého pokoje, tam se opřel o zeď. Založil paže na prsou a čekal. Upírala jsem na něj oči, stále plné úzkosti. Klidně opětoval můj pohled.

"Tak, a je to, drahoušku," usmála se sestra, jak mi do hadičky napíchla lék. "Teď se budeš cítit líp."

"Díky," zamumlala jsem bez nadšení. Netrvalo to dlouho. Téměř okamžitě jsem cítila, jak mi mátožnost odkapává do krevního řečiště.

"To by mělo stačit," zabručela pro sebe sestra, jak mi klesla víčka.

Musela odejít z místnosti, protože mého obličeje se dotklo něco studeného a hladkého.

"Zůstaň," zadrmolila jsem nezřetelně.

"Zůstanu," slíbil. Jeho hlas byl krásný, jako ukolébavka. "Jak jsem řekl, dokud ti to bude dělat radost… dokud to bude to, co je pro tebe nejlepší."

Snažila jsem se zavrtět hlavou, ale byla příliš těžká. "To není to samé," zamumlala jsem.

Zasmál se. "Teď se tím netrap, Bello. Můžeš se se mnou hádat, až se vzbudíš."

Myslím, že jsem se usmála. "…bře."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama