5.kapitola- krevní skupina 2.čast

18. srpna 2012 v 15:25 |  Stmívání

"Můžeš mi prokázat laskavost?" zeptala jsem se po vteřině zaváhání.

Najednou byl obezřetný. "To záleží na tom, co chceš."

"Nic zvláštního," ujišťovala jsem ho.

Čekal, rezervovaný, ale zvědavý.

"Jenom jsem si říkala… jestli bys mě mohl varovat dopředu, až se příště zase rozhodneš ignorovat mě pro moje dobro? Prostě abych byla připravená." Při těch slovech jsem měla oči upřené na láhev limonády a malíčkem jsem objížděla kolečko otvoru.

"To zní fér." Tiskl rty k sobě, aby se nesmál, když jsem vzhlédla.

"Díky."

"A můžu já dostat na oplátku jednu odpověď?" zeptal se.

"Dobře."

"Pověz mi jednu teorii."

Jejda. "Tuhle ne."

"Nespecifikovala jsi, jenom jsi slíbila jednu odpověď," domáhal se.

"Tys taky porušil svoje sliby," připomněla jsem mu.

"Jenom jednu teorii - nebudu se smát."

"Ale ano, budeš." Tím jsem si byla jistá.

Sklopil své okrové oči a pak na mě přes dlouhé černé řasy upřel spalující pohled.

"Prosím!" vydechl a naklonil se ke mně.

Zamrkala jsem, v hlavě vygumováno. Proboha, jak to dělá?

"Ehm, cože?" zeptala jsem se jako omámená.

"Prosím tě, pověz mi jenom jednu malou teorii." Jeho oči se do mě pořád žhavě opíraly.

"Ehm, no, kousnul tě radioaktivní pavouk?" Je taky hypnotizér? Nebo je prostě jen strašně snadné mě rozhodit?

"To není moc kreativní," poškleboval se.

"Je mi líto, nic jiného nemám," odsekla jsem uraženě.

"Nejsi ani blízko," popichoval.

"Žádní pavouci?"

"Ne."

"A žádná radioaktivita?"

"Žádná."

"Zatraceně," povzdechla jsem si.

"Ani kryptonit mně nedělá starosti," uchechtl se.

"Slíbils, že se nebudeš smát, pamatuješ?"

Moc se snažil udržet vážný obličej.

"Já na to stejně nakonec přijdu," varovala jsem ho.

"Přál bych si, aby ses o to nepokoušela." Byl zase vážný.

"Protože…?"

"Co když nejsem žádný superhrdina? Co když jsem padouch?" Čtverácky se usmíval, ale jeho oči byly neproniknutelné.

"Aha," řekla jsem, jak několik věcí, které nadhodil, najednou zapadlo na své místo. "Chápu."

"Vážně?" Jeho obličej byl najednou přísný, jako kdyby se bál, že snad prozradil příliš.

"Ty jsi nebezpečný?" dovtípila jsem se a puls se mi zrychlil, jak jsem si intuitivně uvědomila pravdivost svých slov. On je nebezpečný. Celou dobu se mi to snažil říct.

Jenom se na mě podíval, oči plné jistého citu, kterému jsem nemohla porozumět.

"Ale ne zlý," zašeptala jsem a zavrtěla hlavou. "Ne, já nevěřím, že jsi zlý."

"To se pleteš," jeho hlas téměř nebylo slyšet. Sklopil pohled, sebral mi víčko od láhve a začal jím otáčet mezi prsty. Dívala jsem se na něj a přemítala, proč se nebojím. To, co říkal, myslel vážně - to bylo zjevné. Ale já jsem se cítila jenom napjatá, předrážděná… ale hlavně fascinovaná. Prostě jako vždycky, když jsem mu byla nablízku.

Ticho trvalo, dokud jsem si nevšimla, že jídelna je téměř prázdná.

Vyskočila jsem. "Přijdeme pozdě."

"Já dneska na hodinu nejdu," prohlásil a točil víčkem tak rychle, že z něj byla jenom rozmazaná šmouha.

"Proč ne?"

"Ono neškodí tu a tam se ulejt z hodiny." Usmál se na mě, ale jeho oči byly stále utrápené.

"No, já jdu," řekla jsem mu. Byla jsem moc velký zbabělec na to, abych riskovala, že mě nachytají.

Obrátil svou pozornost zpátky k víčku. "Tak zatím ahoj."

Otálela jsem, byla jsem na vážkách, pak mě ale první zvonění vyhnalo ze dveří - s posledním pohledem dotvrzujícím, že se nepohnul ani o centimetr.

Jak jsem napůl běžela do třídy, hlava se mi točila rychleji než to víčko od láhve. Na tak málo otázek jsem dostala odpověď v porovnání s tím, kolik nových otázek vyvstalo. Alespoň přestalo pršet.

Měla jsem štěstí; když jsem dorazila, pan Banner ještě v učebně nebyl. Usadila jsem se rychle na své místo, vědoma si toho, že jak Mike, tak Angela se na mě upřeně dívají. Mike se tvářil naštvaně; Angela vypadala překvapeně, a trochu uctivě.

Pan Banner pak vstoupil do učebny a zahájil hodinu. V náručí žongloval s několika krabičkami z lepenky. Položil je k Mikovi na lavici a řekl mu, aby je rozdal po třídě.

"Tak tedy, pánové a dámy, chci, abyste si z každé krabičky vzali jeden kousek," řekl, když vytáhl z kapsy pláště gumové rukavice a natáhl si je. Ostrý zvuk, jak se mu rukavice připleskly kolem zápěstí, podle mě nevěstil nic dobrého. "To první by měla být indikátorová destička," pokračoval, uchopil bílou kartičku se čtyřmi vyznačenými okénky a všem ji ukázal. "To druhé je čtyřhrotý aplikátor -" zvedl něco, co vypadalo jako téměř bezzubý kartáček "- a to třetí je sterilní mikroskalpel," zvedl malý kousek z modrého plastu a rozevřel ho. Hrot byl na takovou dálku v podstatě neviditelný, ale mně se zhoupl žaludek.

"Obejdu vás s kapátkem s vodou, abych připravil vaše destičky, takže prosím nezačínejte, dokud se k vám nedostanu…" začal zase u Mikova stolku a opatrně kápl kapku vody na každý ze čtyř čtverečků. "Pak chci, abyste se opatrně řízli skalpelem do prstu…" Popadl Mikea za ruku a dloubl ostřím do špičky Mikova prostředníčku. Ach ne. Na čele mi vyrazil lepkavý studený pot.

"Každý z hrotů smočte v kapičce krve." Aby to předvedl, zmáčkl Mikovi prst, dokud netekla krev. Křečovitě jsem polkla, žaludek mi těžkl.

"A tu pak naneste na destičku," dokončil a zvedl destičku s kapkami, abychom ji všichni viděli. Zavřela jsem oči a snažila se poslouchat přes to zvonění v uších.

"Červený kříž pořádá příští víkend v Port Angeles nábor dárců krve, tak jsem si myslel, že byste všichni měli znát svou krevní skupinu." Zdálo se, že je na svůj nápad pyšný. "Ti, kterým ještě není osmnáct, budou potřebovat svolení rodičů - formuláře mám na stole."

Dál obcházel s kapátkem po místnosti. Položila jsem si tvář na studenou černou lavici a snažila se udržet se při vědomí. Všude kolem sebe jsem slyšela pištění, stěžování a chichotání, jak si spolužáci propichovali prsty. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala pusou.

"Bello, jste v pořádku?" zeptal se pan Banner. Jeho hlas se ozval kousek od mojí hlavy a zněl vyplašeně.

"Já už znám svou krevní skupinu, pane Bannere," odpověděla jsem slabě. Bála jsem se zvednout hlavu.

"Je vám na omdlení?"

"Ano, pane učiteli," zamumlala jsem a v duchu bych si nakopala za to, že jsem se neulila, když jsem měla šanci.

"Může někdo dovést Bellu na ošetřovnu, prosím?" zavolal učitel.

Nemusela jsem vzhlédnout, abych věděla, že to bude Mike, kdo se dobrovolně přihlásí.

"Můžete jít sama?" zeptal se pan Banner.

"Ano," zašeptala jsem. Jenom mě pusťte odsud, myslela jsem si. Budu se třeba plazit.

Mike se mi horlivě snažil pomoct, podepřel mě v pase a přetáhl si moji paži kolem ramen. Ztěžka jsem se o něj opřela a vyklopýtali jsme ven ze třídy.

Mike mě pomalu vlekl po školním pozemku. Když jsme byli za rohem jídelny, z dohledu budovy číslo čtyři pro případ, že by se pan Banner díval, zastavila jsem se.

"Nech mě minutku si sednout, prosím tě," zaprosila jsem.

Pomohl mi sednout si na obrubník.

"A ať uděláš, co uděláš, hlavně nevyndávej tu ruku z kapsy," varovala jsem ho. Pořád mi bylo tak na omdlení. Skulila jsem se na bok, položila si tvář na mrazivý vlhký cement chodníku a zavřela oči. Zdálo se, že to trochu pomáhá.

"Páni, ty jsi ale zelená, Bello," řekl Mike nervózně.

"Bello?" zavolal z dálky jiný hlas.

Ne! Prosím, ať si ten hrozně povědomý hlas jenom představuju!

"Co se jí stalo - je zraněná?" Jeho hlas byl teď blíž a zněl rozrušeně. Nepředstavovala jsem si to. Stiskla jsem pevně oči a doufala, že umřu. Nebo že se přinejmenším pozvracím.

Mike zněl vystresovaně. "Myslím, že omdlela. Nevím, co se stalo, ani se nepíchla do prstu."

"Bello." Edwardův hlas byl přímo vedle mě, teď se mu ulevilo. "Slyšíš mě?"

"Ne," zasténala jsem. "Jdi pryč."

Zasmál se do hrstí.

"Vedl jsem ji na ošetřovnu," vysvětloval Mike defenzivním tónem, "ale ona nechce jít dál."

"Já ji tam vezmu," prohlásil Edward. Slyšela jsem stále v jeho hlase úsměv. "Můžeš se vrátit do třídy."

"Ne," protestoval Mike. "Mám to udělat já."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama