Epilog- příležitost 1.část

18. srpna 2012 v 16:10 |  Stmívání

Edward mi pomohl do auta, dával velký pozor na chumáče hedvábí a šifonu, na květiny, které mi právě před chvilkou přišpendlil do propracovaně načesaných loken, i na mou neforemnou chodicí sádru. Mou hněvivě našpulenou pusu ignoroval.

Když mě usadil, sedl si za volant a vydal se zpátky po dlouhé, úzké příjezdové cestě.

"Kdy přesně mi hodláš říct, o co tu kráčí?" zeptala jsem se nabručeně. Opravdu jsem nenáviděla překvapení. A on to věděl.

"Jsem v šoku, že jsi na to ještě nepřišla." Hodil po mně posměšným úsměvem a mně uvázl dech v krku. Zvyknu si někdy na jeho dokonalost?

"Už jsem ti říkala, že ti to moc sluší, viď?" ověřovala jsem si.

"Ano," zase se usmál. Nikdy předtím jsem ho neviděla oblečeného v černém, a v kontrastu s jeho bledou kůží byla jeho krása absolutně neskutečná. To jsem nemohla popřít, i když fakt, že má na sobě smoking, mě velmi znervózňovala.

Ale víc mě znervózňovaly moje šaty. Nebo bota. Jenom jedna bota, protože druhou nohu jsem měla bezpečně zabedněnou v sádře. Ale jehlový podpatek, který držely jenom saténové stužky, mi při pajdání rozhodně nepomůže.

"Už k vám nikdy nepřijdu, jestli se ke mně Alice s Esme budou chovat, jako bych byla jejich pokusná barbína," brblala jsem. Naše slavnostní oblečení nevěstilo nic dobrého, tím jsem si byla jistá. Pokud ovšem… ale bála jsem se své tušení formulovat, byť i jen v duchu.

V tu chvíli mě vyrušilo zvonění telefonu. Edward vytáhl z kapsy saka svůj mobil, krátce se podíval na jméno volajícího, pak to zvedl.

"Dobrý večer, Charlie," pozdravil obezřetně.

"Charlie?" panikařila jsem.

To martyrium, které jsem si prožila teď už před více než dvěma měsíci, s sebou stále neslo některé přetrvávající důsledky. Patřilo k nim třeba to, že jsem teď byla přecitlivělá, pokud šlo o lidi, které jsem milovala. Vyměnila jsem si role s Renée, alespoň co se týče komunikace; když se mi nehlásila denně e-mailem, neměla jsem klid, dokud jsem jí nezavolala. Věděla jsem, že to není nutné; byla v Jacksonvillu velmi šťastná.

A každý den, když Charlie odjel do práce, jsem se s ním loučila s větší úzkostí, než bylo nutné.

Obezřetnost v Edwardově hlasu pramenila z něčeho jiného. S Charliem to po mém návratu do Forks bylo… náročné. Na můj zlý zážitek zareagoval dvěma jasně vymezenými a naprosto odlišnými způsoby. Carlisleovi byl téměř nábožně vděčný. Na druhou stranu byl paličatě přesvědčený, že je to Edwardova vina - protože kdyby nebylo jeho, tak bych vůbec neodešla z domu. A Edward s ním v podstatě souhlasil. Charlie mi od té doby zavedl pravidla, která dřív neexistovala, měla jsem stanovené večerky… návštěvní hodiny.

Edward se po mně podíval, protože slyšel starost v mém hlase. Jeho obličej byl nevzrušený, což uklidnilo mou náhlou, iracionální úzkost. Ale v očích jsem mu vyčetla zvláštní bolest. Pochopil mou reakci a přičítal si vinu za každou mou změnu.

Něco, co Charlie řekl, ho vytrhlo z jeho mrzutých myšlenek. Jeho oči se nevěřícně rozšířily, což ve mně vyvolalo další záchvěv strachu, než mu obličej rozsvítil široký úsměv.

"Vy snad žertujete!" zasmál se.

"O co jde?" zeptala jsem se zvědavě.

Ignoroval mě. "Nedal byste mi ho k telefonu?" požádal s neskrývaným potěšením. Počkal pár vteřin.

"Haló, Tylere, tady je Edward Cullen." Jeho hlas byl na první dojem velmi přátelský. Znala jsem ho dost dobře, abych zachytila jemné ostří hrozby. Co dělá Tyler u nás doma? Najednou mi začala svítat strašlivá pravda. Podívala jsem se na elegantní temně modré šaty, do kterých mě Alice přinutila se obléknout.

"Je mi líto, jestli došlo k nějakému nedorozumění, ale Bella už je na dnešní večer zadaná." Edwardův tón se změnil a hrozba v jeho hlase byla najednou mnohem zjevnější, jak pokračoval. "Abych byl úplně upřímný, bude zadaná každý večer, pro každého kromě mě. Bez urážky. A mrzí mě, jestli jsem ti zkazil večer." V jeho hlase nebyla stopa lítosti. Pak zaklapl telefon, na tváři široký úsměv.

Obličej a krk mi rudě žhnuly zlostí. Cítila jsem, jak se mi do očí derou hněvivé slzy.

Podíval se na mě překvapeně. "Přehnal jsem to s tím závěrem? Nechtěl jsem tě urazit."

To jsem ignorovala.

"Ty mě bereš na stužkovací slavnost!" zakřičela jsem rozzuřeně. Teď to bylo trapně zřejmé. Kdybych tomu věnovala jen trochu pozornosti, určitě bych si všimla data na plakátech, které zdobily školní budovy. Ale mě ani ve snu nenapadlo, že má v úmyslu mě tomuhle podrobit. Copak mě vůbec nezná?

Tak silnou reakci ode mě nečekal, to bylo jasné. Stiskl rty k sobě a oči se mu přimhouřily. "Nebuď umanutá, Bello."

Moje oči střelily k oknu; už jsme byli na půl cesty do školy.

"Proč mi to děláš?" ptala jsem se zděšeně.

"Upřímně, Bello, co sis myslela, že děláme?" ukázal na svůj smoking.

Připadala jsem si ponížená. Zaprvé proto, že mi uniklo, co bylo zřejmé na první pohled. A také proto, že ta neurčitá tušení - přesněji řečeno očekávání - která jsem měla celý den, jak se mě Alice s Esme snažily změnit v královnu krásy, byla úplně falešná. Moje nesmělé naděje mi teď připadaly velmi pošetilé.

Uhodla jsem, že se chystá nějaká událost. Ale stužkovací slavnost! To bylo to poslední, co mě napadlo.

Po tvářích se mi kutálely slzy hněvu. Zděšeně jsem si vzpomněla, že mám pro sebe velmi netypicky na očích řasenku. Rychle jsem si utřela dolní víčka, abych tam neměla šmouhy. Když jsem ruku odtáhla, neměla jsem ji začerněnou; možná Alice věděla, že budu potřebovat voděodolný make-up.

"Tohle je naprosto směšné. Proč pláčeš?" ptal se rozčarovaně.

"Protože mám vztek!"

"Bello." Upřel na mě své žhnoucí zlaté oči plnou silou.

"Co je?" zamumlala jsem, okamžitě vyvedená z konceptu.

"Udělej to pro mě," naléhal.

Jeho oči rozpouštěly veškerý vztek. Bylo nemožné s ním bojovat, když takhle podváděl. Vzdala jsem se s chabou grácií.

"Fajn," našpulila jsem pusu, neschopná spalovat ho pohledem tak účinně, jak bych chtěla. "Tak já se podrobím. Ale uvidíš," varovala jsem ho, "už dlouho jsem si nevybrala svou další dávku neštěstí. Pravděpodobně si zlomím i tu druhou nohu. Jen se podívej na tu botu! Je to smrtonosná past!" Natáhla jsem zdravou nohu jako důkaz.

"Hmmm." Zíral na mou nohu déle, než bylo nutné. "Připomeň mi, abych za to dnes večer Alici poděkoval."

"Alice tam bude?" To mě lehce uklidnilo.

"S Jasperem, Emmettem… a Rosalií," přiznal.

Pocit pohody zmizel. Mezi mnou a Rosalií nedošlo k žádnému pokroku ve vztahu, ačkoliv jsem byla celkem zadobře s jejím občasným manželem. Emmettovi jsem připadala zábavná. Rosalie se chovala, jako kdybych neexistovala. Zatímco jsem vrtěla hlavou, abych zaplašila směr, kterým se moje myšlenky odebraly, napadlo mě něco jiného.

"Charlie o tom ví?" zeptala jsem se, jak se mě zmocnilo podezření.

"Samozřejmě," usmál se a pak se zachechtal. "Ale Tyler to zjevně nevěděl."

Zaťala jsem zuby. Nechápala jsem, jak vůbec Tylera mohlo něco takového napadnout. Ve škole, kde Charlie nemohl zasahovat, jsme byli s Edwardem nerozluční - až na těch pár vzácných slunečných dnů.

Mezitím jsme dorazili na místo; Rosaliin červený kabriolet zastiňoval všechna auta na školním parkovišti. Mraky byly dnes tenké, daleko na západě jimi pronikalo pár slunečních paprsků.

Vystoupil a obešel auto, aby mi otevřel dveře. Natáhl ruku.

Seděla jsem paličatě na sedadle, paže založené na prsou. Cítila jsem skrytý pocit zadostiučinění - parkoviště bylo zaplněné lidmi ve společenském oblečení: svědkové. Nemohl mě silou vytáhnout z auta, jak by to jistě udělal, kdybychom byli sami.

Povzdechl si. "Když tě někdo chce zabít, jsi statečná jako lev - a pak když se někdo zmíní o tanci…" Zavrtěl hlavou.

Polkla jsem. Tanec.

"Bello, nedovolím, aby se ti něco stalo - ani aby sis sama ublížila. Ani na okamžik tě nepustím, slibuju."

Zamyslela jsem se nad tím a najednou jsem se cítila mnohem líp. Viděl mi to na obličeji.

"No vidíš," řekl něžně, "nebude to tak zlé." Sklonil se a objal mě paží kolem pasu. Vzala jsem ho za druhou ruku a nechala se zvednout z auta.

Pevně mě držel kolem pasu a podpíral mě, jak jsem se belhala ke škole.

Ve Phoenixu se stužkovací slavnosti odehrávaly v tanečních sálech velkých hotelů. Tenhle ples byl v tělocvičně, samozřejmě. Byla to pravděpodobně jediná místnost ve městě dost velká na tancování. Když jsme vstoupili dovnitř, uchichtla jsem se. Byly tam hotové klenby z balónků a stěny byly ověnčené girlandami stočeného krepového papíru v pastelových barvách.

"Vypadá to tu, jako když se tu má odehrát scéna z hororového filmu," ušklíbla jsem se.

"No," zamumlal Edward, jak jsme se pomalu přibližovali ke stolu s lístky - většina mé váhy spočívala na něm, jak jsem se nemotorně kolébala a pajdala po jedné noze - "upírů je tady víc než dost."

Podívala jsem se na parket; uprostřed se utvořil široký prázdný prostor a v něm půvabně vířily dva páry. Ostatní tanečníci se tiskli ke straně, aby jim udělali místo - nikdo se nechtěl stavět do kontrastu s tak oslňující podívanou. Emmett s Jasperem byli hroziví a dokonalí v klasickém smokingu. Alice byla ohromující v černých saténových šatech s geometrickými prostřihy, které obnažovaly velké trojúhelníky její sněhobílé kůže. A Rosalie byla… no, Rosalie. Prostě neuvěřitelná. Měla sytě červené šaty bez zad, přiléhavé až k lýtkům, kde se nálevkovitě rozšiřovaly do široce nabírané vlečky, s výstřihem až do pasu. Bylo mi líto každé holky v místnosti, sebe nevyjímajíc.

"Mám zalígrovat dveře, abys mohl zmasakrovat nic netušící obyvatele městečka?" zašeptala jsem spiklenecky.

"A kam v tom scénáři zapadáš ty?" upřel na mě pohled.

"No, já jsem samozřejmě na straně upírů."

Váhavě se usmál. "Uděláš cokoliv, jen aby ses vyhnula tancování."

"Cokoliv."

Koupil nám lístky a pak mě nasměroval k parketu. Krčila jsem se u jeho paže a vlekla nohy.

"Máme na to celý večer," varoval mě.

Nakonec mě dovlekl k místu, kde se jeho rodina elegantně otáčela - i když ve stylu, který se naprosto nehodil do současné doby a k moderní hudbě. Dívala jsem se zděšeně.

"Edwarde," v krku jsem měla tak vyschlo, že jsem stěží dokázala zašeptat. "Já vážně neumím tancovat!" Cítila jsem, jak mnou prostupuje panika.

"Neboj, hlupáčku," zašeptal zpátky. "Já ano." Položil si moje paže kolem krku a zvedl mě, aby vsunul svoje nohy pod moje.

A pak jsme se také roztočili.

"Připadám si, jako kdyby mi bylo pět," zasmála jsem se po několika minutách bezpracného valčíku.

"Nevypadáš na pět," zamumlal a na chviličku si mě přitáhl blíž, takže jsem měla nohy asi stopu od podlahy.

Alice zachytila při otáčce můj pohled a povzbudivě se usmála - já jsem jí úsměv oplatila. Byla jsem překvapená, když jsem si uvědomila, že se skutečně bavím… trochu.

"Dobře, tohle není tak špatné," připustila jsem.

Ale Edward se díval ke dveřím a jeho obličej byl rozhněvaný.

"Co se děje?" divila jsem se nahlas. Sledovala jsem jeho pohled, dezorientovaná otáčením, ale nakonec jsem viděla, co ho nahněvalo. Jacob Black, ne ve smokingu, ale v bílé košili s dlouhými rukávy a vázankou, vlasy uhlazené dozadu do obvyklého ohonu, křižoval parket směrem k nám.

Po prvním šoku jsem se nemohla ubránit tomu, že mi bylo Jacoba líto. Zcela jasně nebyl ve své kůži - musel si připadat příšerně trapně. Když se naše oči střetly, měl ve tváři omluvný výraz.

Edward tichoučce zavrčel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama