Epilog- příležitost 2.část

18. srpna 2012 v 16:10 |  Stmívání

"Chovej se slušně!" zasyčela jsem.

Edwardův hlas byl jízlivý. "Chce si s tebou poklábosit."

V tu chvíli k nám Jacob došel, rozpaky a omluva na jeho tváři byly ještě zjevnější.

"Ahoj, Bello, doufal jsem, že tu budeš." Ale znělo to, jako kdyby doufal v přesný opak. Úsměv měl však stejně vřelý jako vždycky.

"Ahoj, Jacobe," usmála jsem se na oplátku. "Co se děje?"

"Můžu ti přebrat partnerku?" zeptal se váhavě a poprvé pohlédl na Edwarda. Byla jsem šokovaná, když jsem si všimla, že Jacob nemusí vzhlížet vzhůru. Musel vyrůst dobrých patnáct centimetrů od doby, kdy jsem ho viděla poprvé.

Edwardův obličej byl klidný, jeho výraz bezbarvý. Místo odpovědi mě opatrně postavil na nohy a o krok ustoupil.

"Díky," řekl Jacob mile.

Edward jenom přikývl a napjatě se na mě podíval, než se otočil k odchodu.

Jacob mi položil ruce kolem pasu a já jsem natáhla ruce, abych mu je položila na ramena.

"Páni, Jacobe, kolik teď měříš?"

"Metr osmdesát osm," odpověděl hrdě.

Netančili jsme doopravdy - moje noha to znemožňovala. Jen jsme se tak pohupovali ze strany na stranu, ale nehýbali jsme nohama. Docela to stačilo; Jacob po nedávném růstovém spurtu vypadal vyčouhle a neohrabaně; pravděpodobně nebyl o nic lepší tanečník než já.

"Tak mi pověz, kde se tu dneska bereš?" zeptala jsem se bez skutečné zvědavosti. Když jsem vzala v úvahu Edwardovu reakci, dokázala jsem to uhodnout.

"Věřila bys, že mi táta zaplatil dvacku za lístek, abych šel na tvou stužkovanou?" přiznal, lehce zahanbený.

"Jo, věřila," zamumlala jsem. "No, doufám, že se aspoň bavíš. Viděl jsi tu nějakou holku, co by se ti líbila?" dobírala jsem si ho a podívala se ke skupině dívek, které stály vyrovnané podél stěny jako pastelové bonbony.

"Jo," přiznal. "Ale je zadaná."

Podíval se dolů, aby se na vteřinku setkal s mým zvědavým pohledem - pak jsme se oba podívali stranou, byli jsme na rozpacích.

"Mimochodem, vážně jsi moc hezká," dodal plaše.

"Hm, dík. Tak proč ti Billy zaplatil, abys sem přišel?" zeptala jsem se honem, ačkoliv jsem znala odpověď.

Jacob se nezdál vděčný za změnu tématu; zase se rozpačitě podíval stranou. "Říkal, že je to 'bezpečné' místo, kde si s tebou můžu promluvit. Přísahám, že ten starouš přichází o rozum."

Slabě jsem se připojila k jeho smíchu.

"Slíbil mi totiž, že když ti něco povím, opatří mi ten hlavní brzdový válec, který potřebuju," přiznal s rozpačitým úsměvem.

"Tak mi to pověz. Chci, abys to auto dokončil," usmála jsem se na něj. Alespoň že Jacob ničemu z toho nevěří. To situaci trochu usnadňovalo. Edward, opřený o zeď, sledoval můj obličej, jeho vlastní tvář byla bez výrazu. Viděla jsem jednu druhačku v růžových šatech, jak ho pozoruje s nesmělými úvahami, ale nezdálo se, že by si jí všímal.

Jacob se zase podíval stranou, zahanbený. "Nenaštvi se, ano?"

"Na tebe bych se nikdy naštvat nedokázala, Jacobe," ujistila jsem ho. "Nebudu se zlobit ani na Billyho. Prostě mi pověz, co máš."

"No - je to tak hloupé, omlouvám se, Bello - ale on chce, aby ses rozešla se svým klukem. Požádal mě, abych tě o to výslovně poprosil." Zavrtěl znechuceně hlavou.

"Ty pověry se ho drží, co?"

"Jo. To byla voda na jeho mlýn, když ses zranila tam ve Phoenixu. Nevěřil…" Jacob se rozpačitě odmlčel.

Přimhouřila jsem oči. "Upadla jsem."

"Já to vím," řekl Jacob rychle.

"Myslí si, že za moje zranění může Edward." Nebyla to otázka, a navzdory svému slibu jsem byla rozzlobená.

Jacob se mi nechtěl podívat do očí. Už jsme se ani neobtěžovali kývat se do hudby, ačkoliv mě stále držel rukama kolem pasu a já jsem ho držela kolem krku.

"Podívej, Jacobe, já vím, že tomu Billy pravděpodobně neuvěří, ale jen abys to věděl." Podíval se teď na mě, když slyšel, jak mluvím vážně a naléhavě. "Edward mi opravdu zachránil život. Kdyby nebylo Edwarda a jeho otce, byla bych už mrtvá."

"Já vím," tvrdil a zdálo se, že se ho má upřímná slova opravdu dotkla. Možná bude schopen přesvědčit Billyho aspoň o tomhle.

"Hele, je mi líto, že jsi sem musel přijít a tohle udělat, Jacobe," omlouvala jsem se. "Každopádně dostaneš svou součástku, je to tak?"

"Jo," zamumlal. Ale nepřestával se tvářit zahanbeně… a naštvaně.

"Ještě něco?" zeptala jsem se nevěřícně.

"Zapomeň na to," zamumlal, "najdu si práci a ušetřím si peníze sám."

Zírala jsem na něj, dokud se mi nepodíval do očí. "Tak to vyklop, Jacobe."

"Je to hrozné."

"To nevadí. Řekni mi to," naléhala jsem.

"Dobře… ale ježíš, zní to děsně." Zavrtěl hlavou. "Říkal, abych ti pověděl, ne, abych tě varoval, že se - a tohle jsou jeho slova, ne moje -" zvedl jednu ruku a naznačil ve vzduchu uvozovky - "budeme dívat." Sledoval obezřetně moji reakci.

Znělo to jako z nějakého filmu o mafii. Zasmála jsem se.

"Je mi líto, žes to musel podstoupit, Jacobe," zahihňala jsem se.

"Tolik mi to zas nevadí," usmál se úlevně. Uznale přejel pohledem po mých šatech. "Takže co, mám mu říct, aby si sakra nechal svoje rozumy?" zeptal se s nadějí v hlase.

"Ne," povzdechla jsem si. "Pověz mu, že děkuju. Vím, že to myslí dobře."

Píseň skončila a já jsem spustila ruce.

Stále mě držel kolem pasu a pohlédl na mou bolavou nohu. "Chceš ještě tancovat? Nebo ti můžu pomoct někam se dostat?"

Edward odpověděl za mě. "To je v pořádku, Jacobe. Já ji odsud odvedu."

Jacob se lekl a zíral vykuleně na Edwarda, který stál hned vedle nás.

"Ahoj, já jsem tě tam neviděl," zamumlal. "Tak se zase uvidíme, Bello." Ustoupil a váhavě zamával.

Usmála jsem se. "Jo, uvidíme se později."

"A promiň," řekl ještě, než se otočil ke dveřím.

Edwardovy paže se kolem mě ovinuly, jak začala další písnička. Bylo to trochu rychlé tempo na pomalé tancování, ale to mu, zdá se, nevadilo. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a byla jsem spokojená.

"Cítíš se líp?" škádlila jsem ho.

"Ani ne," řekl lakonicky.

"Nezlob se na Billyho," povzdechla jsem si. "Jen si o mě dělá starosti kvůli Charliemu. Není to nic osobního."

"Já se nezlobím na Billyho," opravil mě úsečně. "Ale jeho syn mě otravuje."

Odtáhla jsem se, abych se na něj podívala. Jeho obličej byl velmi vážný.

"Proč?"

"Zaprvé, přinutil mě porušit slib."

Zírala jsem na něj zmateně.

Pousmál se. "Slíbil jsem, že tě dneska večer nepustím," vysvětloval.

"Aha. No, já ti odpouštím."

"Díky. Ale je tu ještě něco," zamračil se Edward.

Trpělivě jsem čekala.

"Řekl, že jsi hezká," pokračoval konečně a mračil se jako kakabus. "To je prakticky urážka, vzhledem k tomu, jak ti to dneska sluší. Jsi mnohem víc než krásná."

Zasmála jsem se. "Možná jsi trochu zaujatý."

"V tom to určitě není. Navíc mám vynikající zrak."

Znovu jsme kroužili, moje nohy na jeho, jak mě tiskl k sobě.

"Vysvětlíš už mi konečně důvod toho všeho?" zeptala jsem se.

Napřed se na mě zmateně podíval a pak změnil směr, vytáčel mě davem k zadním dveřím tělocvičny. Všimla jsem si Jessiky a Mika, jak spolu tančí a zvědavě na mě zírají. Jessica zamávala a já jsem se rychle usmála zpátky. Byla tam také Angela, vypadala přešťastně v náruči malého Bena Cheneyho; nepřestávala se mu dívat očí, i když byly o hlavu níž než ty její. Lee se Samanthou a Lauren s Connerem se po nás taky dívali; dokázala jsem pojmenovat každý obličej, který kroužil kolem mě. A pak jsme byli venku, v studeném, matném světle blednoucího západu slunce.

Jakmile jsme osaměli, vzal mě do náruče a nesl mě temným školním areálem, až došel k lavičce ve stínu stromů. Posadil se tam a houpal mě v náručí. Měsíc už vyšel, byl vidět skrze průsvitné mraky a Edwardův obličej bledě zářil v jeho bílém světle. Edward měl rty semknuté a tvářil se ustaraně.

"Tak o co tu jde?" naléhala jsem tiše.

Ignoroval mě, zíral nahoru k měsíci.

"Zase stmívání," zamumlal. "Další konec. Bez ohledu na to, jak je den dokonalý, vždycky musí skončit."

"Některé věci skončit nemusí," zamumlala jsem skrz zuby, okamžitě napjatá.

Povzdechl si.

"Přivedl jsem tě na stužkovací slavnost," řekl pomalu, konečně odpovídaje na mou otázku, "protože nechci, abys o něco přišla. Nechci, aby ti moje přítomnost cokoliv brala, pokud tomu mohu zabránit. Chci, abys byla člověk. Chci, aby tvůj život pokračoval, jako kdybych já zemřel v roce devatenáct set osmnáct, jak jsem měl."

Zachvěla jsem se při jeho slovech a pak jsem hněvivě zavrtěla hlavou. "V jakém podivném paralelním rozměru bych já kdy šla na stužkovací slavnost z vlastní svobodné vůle? Kdybys nebyl tisíckrát silnější než já, nikdy bych nedovolila, aby ti tohle prošlo."

Krátce se usmál, ale oči měl smutné. "Nebylo to tak zlé, sama jsi to říkala."

"To proto, že jsem byla s tebou."

Na chvilku jsme mlčeli; díval se na měsíc a já jsem se dívala na něj. Přála jsem si, abych mu nějak dokázala vysvětlit, že mě ten obyčejný, normální lidský život skoro nezajímá.

"Povíš mi něco?" zeptal se a podíval se na mě s lehkým úsměvem.

"Už jsem ti někdy něco nepověděla?"

"Jenom mi slib, že mi to povíš," trval na svém a usmíval se.

Věděla jsem, že toho budu téměř okamžitě litovat. "Dobrá."

"Zdála ses upřímně překvapená, když jsi zjistila, že tě beru sem," začal.

"Byla jsem," přerušila jsem ho.

"Přesně," souhlasil. "Ale musela jsi mít nějakou jinou teorii… jsem zvědavý - proč sis myslela, že tě tak strojím?"

Ano, okamžitá lítost. Našpulila jsem rty a váhala s odpovědí. "Nechci ti to říct."

"Slíbilas to," namítl.

"Já vím."

"V čem je problém?"

Věděla jsem, že si myslí, že mi brání obyčejné rozpaky. "Myslím, že tě to rozzlobí - nebo rozesmutní."

Obočí se mu stáhlo, jak si to promýšlel. "Pořád to chci vědět. Prosím!"

Povzdechla jsem si. Čekal.

"No… předpokládala jsem, že jde o nějakou… událost. Ale nenapadlo mě, že to bude nějaká banální lidská záležitost… stužkovací slavnost!" ušklíbla jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama